Ztracené tajemství assassínů

Výprava

Přesně, jak se dalo čekat, jsme hned po našem návratu zpátky do Útočiště dostali od Marka s Cass pěkné kázání, ale to bylo už skoro před dvěma týdny. Od té doby musím pod dohledem Cass provádět různé testy, aby přišla na to, jak se vlastně dokážu někomu dostat do hlavy, ale od toho incidentu s Jackem a jeho vzpomínkami se mi to nepovedlo.

Jack mě učil bojovat, ale dnes jsem cvičila pod dohledem Deisy a Jackoba. Byla tu i Rebeka, ale ta seděla na židli a něco dělala na svém tabletu. Nehne se bez něj ani na krok.

„Víc se zapři a zpevni tělo."Deisyiny rady mi začínaly lézt na nervy, ale udělala jsem co mi přikázala a zaútočila na Jackoba, který můj útok vykryl a srazil mě k zemi.

„Přestaň nad útoky tolik přemýšlet,"řekl Jackob a natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl zpátky na nohy.

„Zlepšuješ se,"řekla Rebeka a odtrhla svoje oči od obrazovky tabletu.

„Ani bych neřekla."Vážně mi nepřišlo, že bych se nějak lepšila. Přišla jsem si pořád, jak nějaký nemehlo, které se každou chvíli válí na zemi.

„Anno, můžu něco zkusit?"zeptala se Rebeka.

„Záleží na tom co." Jestli to bude nějaký chvat, tak na to ať zapomene.

„Hele pročítala jsem si záznamy z testů, které s tebou Cass provádí a napadla mě jedna možnost."

„Jaká?"Byla jsem zvědavá, co ji napadlo. S Cass se už dlouho snažíme zjistit, proč dokážu lidem vidět do hlavy, a jestli to dokážu ovládat, ale bezúspěšně.

„Lidé tomu říkali meditace. Člověk se během ní uvolnil a prý nabyl energii. Za pokus to stojí nemyslíš?"Přikývla jsem. Za pokus to vážně stálo, protože mě ničila ta nevědomost, kdy se znovu někomu podívám do hlavy a jak to udělám."Fajn, tak si sedni na zem, zavři oči a soustřeď se jenom na svůj dech."Udělala jsem, co mi Rebeka řekla a sedla si na zem do tureckého sedu. Zavřela jsem oči a vnímala jenom svoje dýchání, ale nic se nedělo.

„Nefunguje to,"řekla jsem zklamaně a otevřela oči. Vážně jsem si myslela, že to bude fungovat, ale nic.

„A už to vzdáváš? Zkus to znova."Vím, že Deisy se jen tak nevzdá, ale já nejsem ona. Zhluboka jsem si povzdechla a znovu zavřela oči a vnímala svůj dech. Cítila jsem se uvolněně, ale zase se nic nedělo. Chtěla jsem, aby tu se mnou byl Jack. Možná, že on by věděl proč to nefunguje. Najednou jsem ucítila svrbění na levé straně obličeje, a aniž bych otevřela oči, uviděla jsem před sebou stát auto, do kterého jsem hodila batoh s nějakými věcmi. Rozhlédla jsem se kolem sebe a rozeznala jsem okolí Útočiště. Určitě jsem byla v Útočišti, ale v čí hlavě.

„Anno?"ozval se Rebečin hlas. Přišel mi tolik vzdálený, ale pak někdo zatřepal s mým tělem a já otevřela oči. Znovu jsem byla v tělocvičně. Dokázala jsem to. Byla jsem v něčí hlavě, ale v čí? A kam se ta osoba vůbec chystala?

„Anno, co se stalo?"zeptala se Rebeka starostlivě.

„Zvládla jsem to. Viděla jsem očima někoho jiného, někoho z Útočiště."Tohle bylo super, ale i divný. Měla jsem radost, protože teď vím, že to dokážu ovládat, ale jen vědět, jak.

„Jak jsi to udělala?"Rebeka si přisedla za mnou na zem a bedlivě mě pozorovala. Myslím, že by si s Davidem rozuměla, kdyby tu byl. Oba to byli srdcem vědci. Ale David tu není a Rebeka ho skvěle nahrazuje.

„Já nevím. Prostě jsem zavřela oči a vnímala svůj dech."Vážně jsem nevěděla, jak jsem to udělala, ale bylo to super. Vidět očima někoho jiného. Jsem divná, když se mi to líbilo?