Ztracené tajemství assassínů

Mise úspěch či neúspěch

Z prohlídky kolem, které jsme měli za chvíli projít jsem se bála. Bála jsem se, že na mě přijdou a tím ohrozím všechny, jak na životech, tak že náš plán nevyjde. A ještě k tomu jsem musela jít na těch vražedných podpatkách, na kterých měli být mé kroky ladné, ale nebyly. Jack mě po celou dobu držel za ruku, ale má nervozita byla větší než jeho uklidňující stisk.

„Narovnej se a hlavně klid," zašeptal mi Jack u ucha a pustil mě. Tak jo, teď to závisí jen na mě. Narovnala jsem se a snažila se potlačit veškerý strach někam do kouta v mojí mysli. Jack šel kousek přede mnou, a když chtěl kolem dvou mužů oblečených v černém oblečení s neprůstřelnou vestou, zastavili ho. Připomnělo mi to tábor a to jak jsme museli kolem hlídky procházet my, když jsme chtěli odejít za plot.

„Důvod vašeho odhodu, pane..." Muž nevěděl, jak Jacka oslovit. To určitě nebylo nic dobrého. Zastavila jsem se hned vedle Jacka a snažila se zůstat klidná a nedat na sobě znát svoji nervozitu. Měla jsem sucho v krku a polilo mě neskutečný horko.

„Davisy. Pan Davis a tohle je moje asistentka, slečna Marplová. Měli jsme telefonát od vědecké společnosti Dimenze, že máme přijet, ale auto se nám rozbilo kousek od města a mě se nechtělo čekat, než pro nás někoho pošlou," vylíčil jim klidně Jack. Jak může být tak klidný?

„Omlouvám se, pane Davisy. Běžná rutina před neoprávněnými osobami," řekl muž a ustoupil nám z cesty.

„To naprosto chápu. Jsem rád, že svoji práci vykonáváte svědomitě a určitě se o vaší schopnosti zmíním před vedením Dimenze." Byla jsem ohromena tím, jak se z toho dokázal Jack vymluvit. Jack naznačil rukou, abych prošla jako první a já tak udělala. Před námi se otevřely železné dveře, zabudované uvnitř velké brány a pustily nás dovnitř. Nemohla jsem tomu uvěřit, že jsem opravdu ve městě, po kterém jsem tolik toužila ho vidět. Bylo nádherné a ulice byly plné lidí, kteří si nás vůbec nevšímali. Nikde nebyla žádná ochranka jako u nás v táboře. Jediné co tu bylo stejné, byla zeď, která je dělila od okolí.

„Nesnáším patolízaly a hlídky. Navíc, když jeden z nich je od nás," řekl naštvaně Jack a odfrkl si. Jeden byl od nás? Jak ho poznal?

„On byl jeden od nás?" zeptala jsem se ho nechápavě. Nikde jsem neviděla žádné tetování. Jack mě opět chytil za ruku a vedl ulicí neznámo kam.

„Jo byl. Jmenoval se Alex Drickon, ale kdybych ho neviděl těsně předtím než jsem od společnosti odešel a nečetl jeho záznam, nevěděl bych o něm. K našemu štěstí on nevěděl o mě, jinak by jsme si tu spolu takhle nepovídali." Ani jsem si neuvědomila, jak blízko jsme byli k prozrazení. Kdybych to věděla určitě bych udělala něco, co by nás prozradilo. Ale zvládli jsme to. Jsme ve městě a míříme do společnosti zachránit moje rodiče. Hlavní je zachovat klid.

Jack nás provázel ulicemi, dokud nás nezavedl k velké budově, jejíž stavba byla jiná než okolních budov. Většina částí zdí byla pokrytá sklem, které odráželo sluneční paprsky a nebyla postavena v obvyklém tvaru obdelníku či čtverce, ale do jiných divných rozměrů, které jsem ani nedokázala popsat. Chtěla jsem vyjít směrem ke vchodu, ale Jack mě zarazil.

„Vidíš toho muže v šedém tričku a riflích u vchodu," zašeptal Jack a já hledala muže v šedém tričku. Když jsem ho našla, žaludek se mi stáhl a vzpomněla jsem si na naše první společné setkání. Byl to Rody. Ten zatracený parchant, který mě unesl si teď klidně kouřil cigaretu před vchodem.

„Rody," řekla jsem a stále ho sledovala. Nijak se od našeho posledního setkání nezměnil. Teď jsem byla naštvaná a zároveň vděčná za to, že u sebe nemám zbraň, kterou mi Jack nabízel. Jinak bych ji použila a zabila toho zmetka, tak jako on a jemu podobní zabili pana Negvise. I když mě zradil, tak stejně byl po dlouhou dobu mým přítelem.