Ztracené tajemství assassínů

Plán

Ahoj lidi. Omylem se mi podařilo tuhle kapitolu smazat, tak vám ji sem znovu přidávám. :)

„Stejně nechápu, proč musela jet s námi. Bude nás jen zdržovat," zopakovala znovu Lisa. Už od začátku cesty si na mě jenom stěžuje. Myslím si, že mě tahle blondýna nesnáší, ale nechápu proč. Co jsem jí udělala?

„Liso, nech už toho. Každá ruka navíc se hodí, takže drž hubu," odpověděl jí naštvaně Jack z přední části vrtulníku, v kterém jsme letěli směrem k městu, kde společnost sídlí. Jak jinak, než že se mě zase zastal, zatímco já mlčky seděla mezi Rebekou a Deisy a přála si být neviditelná. Kromě nich tu byl ještě Jackob a můj milovaný Ian, který je Lisin bratr. Byli si hodně podobní, hlavně v tom, jak mě oba nesnášeli.

Naše skupinka byla tvořena z dobrovolníků, protože Marek tuhle misy považoval za sebevražednou. Přesněji nechtěl, aby nás hodně chytili a podrobili testům, které prováděli na mých rodičích či ostatních naší rasy.

„Až nás kvůli ní chytí, nechoďte si za mnou stěžovat. Vždyť nemá žádný výcvik a dokáže lidem nahlédnout do hlavy bez varování. Už to přece provedla tobě i Rebece. Je nebezpečná." Děkuji za připomenutí, ale Lisa měla pravdu. Jsem nebezpečná, ale ona nechápe, jaké to je vyrůstat v táboře pro mladistvé bez rodičů. Žít celý život ve lži a neznat pravdu. Ona se svým bratrem totiž vyrůstali v Útočišti od doby, kdy je jako malé zachránili.

„Nenapadlo tě, že to pro nás může být výhoda? Jestli to už Anna dokáže ovládat, tak může lidem nahlédnout do hlavy a získat od nich potřebné informace. Navíc to bez jakéhokoliv tréninku, nandala tvému bratrovi, že Iane," obhájila mě tentokrát Deisy, které Lisyno věčné stěžování už začalo taky vadit. Ale stále je tu ta otázka, jestli to dokážu ovládat a já si nejsem jistá. Možná už vím, jak to přivolat, ale nevím, jak toho nechat. Pokaždé mě to z toho "tranzu" nějak vykoplo, jakoby mě z tama někdo odtáhl.

„Hele to na mě nevytahuj. Měla jen začátečnické štěstí," ozval se Ian z místa pilota. Jeho výcvik v Útočišti zřejmě obsahoval i řízení vrtulníku, jinak by jsme už dávno spadli. Už jsem se zmínila, že nesnáším létání, ale to jsem ani nevěděla, že existuje něco, co to umožňuje. Teda znala, ale zase jenom z knížek a můj první zážitek z létání je hrozný.

„Ale notak. Nepodceňuj ji. Srazila tvoje ego a umí to co ty ne."

„Můžete toho hádání už nechat!" vykřikla jsem vztekle a všichni utichli. Tohle už na mě bylo moc. Každý se mě tu před Lisou a Ianem zastával a já tu jen mlčky seděla a snažila se nevyklopit obsah svého žaludku. Naštěstí jsem před letem nic nejedla, ale i tak jsem měla žaludek jako na vodě. Potřebuji co nejdřív přistát nebo to už nevydržím.

„Kdy už přistaneme?" zeptala jsem se opatrně. Svírala jsem ruce do sedačky, v které jsem seděla a snažila se zhluboka dýchat.

„Zrovna přistáváme, takže si to zvracení nech až jak přistanu." Takže teď už každý ví, že mi není dobře a Lisa toho určitě znovu využije. Opatrně jsem se na ni podívala a všimla si, jak mě Lisa povýšenecky pozoruje. Jo určitě si to užívá.

Jakmile Ian s vrtulníkem přistál, odepnula jsem si pás a vystoupila z něj. Dýchat čerstvý vzduch mi pomohlo. Vítr od vrtule mi čechral vlasy. Rozhlédla jsem se po okolí, kde jsme, protože mi Jack ani nikdo jiný nechtěl přesně říct, kam letíme. Všude okolo byly stromy. Ohlédla jsem se zpátky k vrtulníku a všimla si, že z něj všichni vystupují. Otočila jsem se zpátky ke stromům a zamířila k nim. Nikdy jsem nebyla mezi stromy. Všude bylo cítit jehličí a půda pod mými nohami byla měkká. Bylo to tak krásně, že jsem zapomněla na realitu. Zapomněla jsem na misi na můj život, který se skládal převážně ze lži. Zapomněla jsem na všechno a vnímala pouze les okolo sebe. Zavřela jsem oči, roztáhla ruce a vystavila obličej směrem k obloze.