Ztracené tajemství assassínů

Co se stalo?

Začínám nesnášet, když stále upadám do bezvědomí. Ten pocit, když nevíte, co se děje s vaším tělem a okolím okolo něj, je mučivý. Ta tma, kterou mám před očima je děsivá. Bojím se jí a přijdu si ztracená. Tma, všude samá tma, dokud se daleko ode mě neobjevilo ostré, pronikavé světlo. Vyšla jsem k němu, ale najednou mě něco silně táhlo zpátky do tmy, pryč od světla. Snažila jsem se se silou táhnoucí mě do tmy bojovat, ale byla příliš silná. Zvedla mě ze země, na které jsem ve tmě stála a světlo se ode mě rychle vzdalovalo, dokud jsem neotevřela oči a do nich mě bodalo ostré světlo z žárovek nade mnou. Pomalu jsem pomrkávala, aby si moje oči znovu přivykly na světlo a začala vnímat prostředí, v kterém se nacházím.

Slyšela jsem poblíž uší pravidelné pípání a tiché vrnění. Moje oči si konečně zvykly na světlo vycházející z lustrů připevněných na stropě. Rozhlédla jsem se, kde to jsem. Ležela jsem v měkké posteli, přikrytá bílou peřinou a naproti mně byla bílá stěna, ve které byly zabudované dveře. Cítila jsem, že mám tělo celé ztuhlé, nadzvednutou hlavu a sucho v krku. Polkla jsem sliny nahromaděné v puse a pootočila hlavou doleva, odkud vycházelo otravné pípání. Měla jsem rozmazané vidění, ale podle obrysů jsem rozeznala přístroj s obrazovkou, na které byly pohybující se barevné čáry. Vedle přístroje stála ženská postava v bílém plášti s nějakými deskami v ruce. Osoba se ke mně otočila a na tváři se jí objevil úsměv."Dobré ráno,"řekla mi osoba milým hlasem. Ten hlas mi byl povědomí, ale nemohla jsem si uvědomit, komu patří. Zaostřila jsem oči na obličej postavy a začala rozeznávat známé rysy tváře, která patřila Cass včetně jejích hnědých vlasů, stažených do úhledného drdolu na temeni.

„Cass?"řekla jsem pološeptem. Cassin úsměv se zvětšil.

„Ano, jsem to já. Jak se cítíš?"zeptala se a přistoupila blíž k lůžku, ve kterém jsem ležela.

„Bylo mi i líp,"odpověděla jsem jí a posunula se výš na posteli, skoro až do sedu."Co se stalo?" Byla jsem zmatená. Jediné, co jsem si pamatovala bylo, jak mě Jack nesl na ošetřovnu a pak jen tmu.

„Všechno ti povím, jenom se tě nejdřív potřebuji zeptat, co všechno si pamatuješ z noci, kdy tě sem Jack donesl."Cassiin hlas byl tichý. Buď šeptala, a nebo se mé smysly ještě zcela nevzpamatovaly. Už se neusmívala, vypadala spíš zvědavě.

„Nic moc. Pamatuji si, že jsem měla nějaký šílený sen, z kterého mě Jack probral a potom jenom, jak mě někam nese. Kde vůbec je?"Potřebovala jsem vysvětlení, co se v noci stalo a proč mě Jack odnesl na ošetřovnu. To, jak se na mě večer vyděšeně díval, mě děsilo doteď. Musel o tom něco vědět.

Cassi se znovu usmála a oči jí směřovaly k druhé straně postele. Otočila jsem hlavu tím směrem a našla Jacka, jak sedí na podlaze, hlavou opřený o zeď. Měl zavřené oči a vypadal roztomile, když spal. Na obličej se mi vkradl úsměv. Zajímalo by mě, jak dlouho tu je, a jak dlouho tu jsem já.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"zeptala jsem se a otočila hlavu zpátky ke Cass.

„Tři dny,"řekla Cass klidně a zadívala se do desek, které držela v ruce.

„Tři dny?"zopakovala jsem nevěřícně. Cass přikývla, položila desky na okraj postele a chytila mě za ruku, v které jsem měla zavedenou hadičku, která mi do těla přiváděla nějakou průsvitnou tekutinu. Jakmile jsem to uviděla, přejel mi mráz po zádech a začalo se mi dělat špatně. Nesnášela jsem neznámé tekutiny, které se mi dostávaly do těla. Cass si všimla mého znechuceného výrazu a opatrně mi oddělala hadičku z kůže. Když jsem na konci hadičky uviděla jehlu, kterou jsem měla pod kůží, vytřeštila jsem oči ještě víc. Jo jehly a injekční stříkačky přímo nesnáším.