Ztracené tajemství assassínů

Epilog

Na dveře se ozvalo zaklepání a do místnosti, kde seděl za stolem černovlasý muž s upravenou vizáží, vstoupil postarší muž v bílém plášti. Poupravil si své velké brýle a zavřel za sebou dveře. Černovlasý muž zvedl hlavu od papírů, které ležely rozházeně na tmavě dřevěném stole zdobeném vyrytými ornamenty.

„Co se děje?" zeptal se otráveně černovlasý muž a vrátil svou pozornost k papírům. Byl nerad, když ho někdo zbytečně rušil.

„Rody našel Annu a společně s ní i její přátele," odpověděl mu starší muž a tím si získal veškerou pozornost černovlasého muže. Jeho smaragdové oči se zabodly do staříka a nedočkavě pobízely, aby stařík též známý jako doktor McCastle mluvil. "Do dvou minut jsou tady." Černovlasý muž položil papíry na stůl a zvedl se z pohodlného křesla.

„Proč jsi tady? Mohl jsi přece někoho poslat a mezitím všechno připravit?" optal se ho černovlasý muž, když si stoupnul přímo před doktora McCastla.

„Chtěl jsem se ujistit zdali to tak opravdu chceš?" zeptal se ho doktor.

„Doktore, už jsem vám to přece řekl. Navíc u předešlých dětí vám to nevadilo," odpověděl mu naštvaně černovlasý muž a prohrábl si vlasy. Už přes dva týdny se mu to snaží rozmluvit, ale on je připravený si stát za svým.

„Ano to sice vyšlo, ale jen na čtyřech z kolikati, Thomasi? Víc než přes padesát životů máme na svědomí, ale tady se nejedná jen tak o někoho. Nerad bych, abych to udělal a ty si to potom rozmyslel, protože je to tvoje neteř." Doktor dbal na každé slovo, aby to Thomasovi rozmluvil. Viděl, jak jedná se zrádci a nevadí mu ani dělat pokusy na nevinných dětech.

„Jednou to pochopí a to, že je to má neteř na mém rozhodnutí nemá žádný vliv," odpověděl mu přísně Thomas a otevřel dveře. Nikdy svoji neteř neviděl a jeho bratrovi s jeho ženou se dařilo ji hodně dlouho schovávat. Věděl, jak riskantní je tenhle pokus, ale pokud je podobná svému otci, tak má velké šance, že bude žít. "Chci být u pokusu a mezitím mě seznam s jejím stavem." Thomas vyšel ze své kanceláře. Doktor si zhluboka povzdechnul a následoval Thomase.

„Podle záznamů, které jsme získali je na tom fyzicky i psychicky dobře, i když podle nových informací od Rodyho jsme zjistili, že má zranění od kulek na boku a ruce. Její psychický stav na tom momentálně není taky nejlíp, protože ji našli schoulenou u země, jak plakala. Thomasi opravdu si jist, že to chceš udělat?" Doktorovi to nedalo a musel se znovu zeptat. Nevadilo mu dělat pokusy na dětech, ale kdyby měl vlastní tak by ho podrobil pokusu až by byl úplně zdokonalený, ale po minulém útoku rebelů byl stroj porouchaný a Anna má být první pokus po jeho opravení.

„Doktore jestli to ještě jednou zkusíte, tak za sebe už opravdu neručím," řekl přes zaťaté zuby Thomas a sevřel ruku v pěst. Musí mít autoritu u svých lidí a nedělá mu problém podrobit Annu pokusu. Navíc to může brát jako odplatu vůči jejímu otci. "Spíš mi řekněte zda to má vliv na pokus."

„Dělali jsme ho i na dětech v lepším jak duševním tak fyzickém stavu a pokus se nepovedl, takže to nelze posoudit," odpověděl mu sklíčeně doktor a vešel i s Thomasem do místnosti, kde byl uprostřed přístroj, ke kterému chtěli Annu připevnit a podrobit pokusu. Kromě přístroje v místnosti byl jen malý stolek, na kterém leželi injekce s látkou, kterou dětem podávají před pokusem. Do místnosti vedli dohromady troje dveře. Dvoje z chodeb a jedny z místnosti, odkud experimenty sledovali a přes počítače prováděli.

Thomas vešel do místnosti, kde bylo několik počítačů a skleněných obrazovek, které zobrazovaly fyzický stav dítěte. Thomas zmáčknul jeden z knoflíků a naklonil se k mikrofonu.

„Přiveďte ji a personál od přístroje nechť se dostaví na své pozice," řekl do mikrofonu a narovnal se.

Do pár minut za ním do místnosti přišla žena v modrém obleku s vlasy vyčesanými do úhledného drdolu, která se posadila k počítačům a všechny je zapnula společně s mužem v černém obleku, který se postavil ke skleněným obrazovkám. Hned po nich přivedli dva muži do místnosti s přístrojem Annu. V jejím obličeji byli znát lítost, bolest i vztek. Jen co uviděla přístroj, začala sebou zmítat. Thomas to všechno sledoval hrdě postavený s rukama za zády. Muži připevnili Annu k přístroji a doktor se postavil ke stolku s injekčními stříkačkami.

„Ne, prosím," zašeptala Anna k doktorovi. Ten však jejích proseb nedbal a zhluboka si povzdechl. Nedokázal uvěřit, že je Thomas schopný udělat tohle svojí neteři. Doktor si povzdechl a jednu z injekcí do ruky.

„Proč mi tohle vůbec děláte?" zeptala se Anna a snažila se dostat z přístroje. Jenže ruky měla připevněné do kovových pout, které byly propojené s přístrojem. Doktor k ní přešel a s povzdechem jí píchl injekci do ruky. Thomas tomu všemu jen přihlížel. Nehnul se ani o centimetr a neprojevoval žádné emoce.

„Doktore, pospěšte si! Nemáme na to celý den!" zakřičel netrpělivě Thomas na doktora. Ten si jen naposledy prohlédl zda je všechno v pořádku a naposledy se podíval na Annu, která měla rozšířené zorničky a nevědomí výraz po injekci, kterou jí dal. Ta látka, která jí kolovala krevním oběhem, měla za úkol zmírnit bolest, kterou během experimentu pocítí.

„Hodně štěstí a nevzdávej to," řekl doktor Anně, která nedokázala vnímat okolí. Pokaždé danému dítěti popřál hodně štěstí, tak jak to míval ve zvyku a vešel do vedlejší místnosti, kde přes sklo budou všechno sledovat. Zavřel za sebou dveře a postavil se vedle Thomase k velkému oknu.

„Jsi si jist, že to chceš opravdu udělat?" zeptal se doktor a podíval se na Thomase s nečitelným výrazem ve tváři.

„Jak jsme na tom?" ignoroval Thomas doktorovu otázku a sám položil ženě u počítače vlastní.

„Jsme připraveni. Její fyzický stav odpovídá normám určených pro pokus," odpověděla mu žena a nespouštěla oči od obrazovky počítačů.

„Dobrá, pak to tedy spusťte," nařídil Thomas a veškerou svoji pozornost upřel zpátky k přístroji, který se zrovna rozjel.

Tak tady máte prozatimní konec, ale slibuji že se pokusím zveřejnit co nejdřív i pokračování. :)