Dragomir

10. část

ROSE

Byl se mnou a vypadalo to že ani nikam nepůjde. Věděla jsem že ke mě něco cítí a myslím že mu domluvila Sandra. Ona neměla zemřít. Dimitrij spal a proto jsem si mohla slzy dovolit. Byla ode mě slabost že mě viděl plakat, přetočila jsem se na druhý bok a přitáhla si k sobě peřinu. Sandra se mě snažila ochránit a když jsem se jí ptala proč, řekla mi tohle: ,,Musíš tu být pro mého bratra."

,,Rozo?" slyšela jsem jeho hlas, otočila jsem se a usmála se. Ihned poznal že jsem plakala, ale nevěděl proč. Pohladil mě po vlasech.

,,Bolí tě něco? Nemám zavolat doktora?"

,,Ne, jsem v pořádku." usmála jsem se, sice mi asi moc nevěřil, ale přikývl a nechal to být. Později si šel pro kafe a přišla Lissa.

,,Jak ti je Rose? A kde je Belikov?" zeptala se mě a posadila se na jeho místo.

,,Ujde to a soudruh si šel pro kafe." pokusila jsem se zasmát, Lissa mě vzala za ruku.

,,Krmila jsem se celou noc, uzdravím tě. Tedy, pokud si neužíváš péče Belikova." zasmála se na můj účet Lissa, rozesmála jsem se.

,,Možná, ale uzdrav mě. Nebaví mě ležet." řekla jsem jí, lhala bych kdybych řekla že to nebolelo, ale patří to k procesu. Lissa si sedla a vypadala celkem dobře. Jestli se celou noc krmila, tak jí tohle moc nerozházelo. Posadila jsem se a Lissa si sedla ke mě na postel. Za pár minut přišel i Dimitri. Měl hrneček s čajem i kafe.

,,Princezno, neměla jste být ještě na koleji?"

,,To měla, ale zdraví mé kamarádky je přednější než můj spánek." zasmála se Lissa, Dimitrij mi podal čaj...jahoda se smetanou, můj oblíbený.

,,Děkuju." usmála jsem se, konečně jsem dostala něco do žaludku. Když přišla Kirová, Lissa se nenápadně vypařila pryč.

,,Vidím že jste v pořádku Hathawayová." řekla mi ledově.

,,Lissa mě uzdravila." řekla jsem jí, podívala se na Dimitrije a potom zase na mě.

,,Můžeš už normálně do vyučování?"

,,Jistě že můžu, protože mě nebaví ležet." řekla jsem jí, otočila se že odejde, ale potom se vrátila a měla zvláštní výraz. Takový jsem u ní ještě neviděla.

,,Přijede tvoje máma, jen aby jsi to věděla."

,,Co-cože?! Moje máma?! A na akademii? Bože jen to ne, to bude pohroma." vyhrkla jsem, Kirová odešla.

,,Matka má o tebe jen strach Rozo."

,,Ne, ty ji neznáš. Bude to jenom samé: ,,Rose, co jsme si řekly?", ,,Rose, proč jsi tak nezodpovědná.", ,,Rose, měla jsi princeznu chránit." a ,,Rose, měla jsi víc trénovat.". Ona je šílená soudruhu, kam se na ní hrabeš." řekla jsem mu a zjevně jsem ho tím pobavila.

,,Tak to děkuju že mě řadíš mezi cvoky spolu s tvou matkou." zasmál se.

,,Ne, tak jsem to nemyslela. Já jen, že i ty jsi mě nutil do věcí, které bych dobrovolně nikdy nedělala. Kdyby mě Kirová tak nehlídala, vydupala bych si Albertu, ale časem jsem si na to zvykla. Jenže na mojí mámu, si nikdo nezvykne. Všichni utečou!" řekla jsem mu, napila jsem se znovu čaje a hrneček postavila na stolek.

,,Možná to nebude tak zlé. Proč máš vůbec strach z toho že tvá matka bude tady na akademii?" zeptal se mě, byl zvědavý, vždy ho věci kolem mě zajímaly.

,,Protože Kirová a moje matka se nesnášejí. A navíc, spousta dhampýrek z akademie má mou mámu za vzor, dokážeš si představit co způsobí její příchod sem? Bude si myslet že je tu něco jako hlavní hvězda." řekla jsem mu poznatky o své matce.

,,Možná to vidíš moc černě Rozo."

,,Možná, ale jsem zvědavá co na ní řekneš až odjede. Moje máma pozná všechno a navíc je strašná drbna." začínala jsem docela slušně panikařit, vzal mé ruce do těch svých a já se na něj podívala.

,,Bude to v pořádku, uvidíš." chlácholil mě Dimitrij, tohle udělal poprvé.

,,Nemáš strach z toho že někdo přijde?"

,,Mě už je to jedno, má sestra mi řekla něco, co mě donutilo přehodnotit priority." usmál se na mě, sama jsem se musela usmát.

,,Máma tu bude akorát na narozeniny, doufám že mi je nezkazí."

,,Neboj se Rozo, na tyhle narozeniny nikdy nezapomeneš." slíbil mi Dimitrij, musela jsem se usmát.

,,A neměla by jsi si dát ještě pár dní volna než se vrátíš do školy? Musí ti udělat ještě jednu značku." usmál se na mě, to mi připomělo ty dvě, které o sobě dávaly znát. Pořád to bolelo, ale už ne tolik jako předtím, dalo se to přežít.

,,Soudruhu...nikdy nezůstanu dobrovolně doma. A navíc, jdu si pro tu značku ať už to mám za sebou." řekla jsem mu, šel se mnou. Další značka, další mrtvý strigoj. Ne že bych nevěděla že jsem odteď zabiják, ale jestli si to kdy připustím k srdci, nevyhrabu se z toho. Vím to. Dimitrij tam byl se mnou, nic neříkal jen sledoval mou reakci. Lhala bych kdybych tvrdila, že to nebolí, ale je to pro mé dobro. Nemám sice ještě maturitu a tudíž ani molnijskou značku slibu, ale mám tři značky za zabité strigoje. Když jsme odešly, povzbudivě se na mě usmál.

,,První čtyři jsou nejhorší, potom už to není tak zlé. Ukaž mi to." zasmál se, vytáhla jsem si vlasy do culíku a nechala ho se na ty značky podívat.

,,Lucas odvedl dobrou práci, bude to dobré."

,,To doufám, bolí mě z toho hlava." odpověděla jsem, cestou jsem potkala Masona.

,,Tak konečně tady Hathawayová! Příště ti nakopu ten tvůj krásnej zadek, to si piš." zasmál se mým směrem když nás míjel. Cukaly mi koutky z toho Dimitriho pohledu.

,,Klídek soudruhu, Mason je neškodnej." řekla jsem a potom se rozesmála. Nijak to nekomentoval a šel raději dál. Doběhla jsem ho, měla jsem mít hodinu historie.

,,Hele, já musím na historii. Zatím soudruhu." zasmála jsem se a vklouzla do třídy. Nikdo kromě Lissy a Christiana si mě nevšiml. Po hodně mě pevně objala.

,,Rose! Tak ráda tě vidím!" smála se Lissa, byla vážně ráda že mě vidí.

,,Také tě ráda vidím, ale nesahej mi na krk prosím, bolí to."

,,Ty máš značky, promiň Rose. Kolik jich vlastně máš?" zeptala se mě Lissa, usmála jsem se na ni. Christian na mě překvapeně vyklulil oči.

,,Mám tři."

,,Hathaweyová už oddělala strigoje! A rovnou tři! Teda holka, ty se nezdáš." rozesmál se hlasitě Christian, několik studentů se na námi otočilo a začaly si něco šeptat. Když jsem dorazila na obranu, přiběhly ke mě kluci.

,,Ukaž nám značky Rose." zaprosil Jesse, to se rozkřiklo celkem rychle.

,,Nemůžu, ten polštářek tam není pro nic za nic." odpověděla jsem jim, nechaly mě trénovat, kolem chodil Dimitrij s Albertou, zajímalo by mě proč. Po hodině jsem šla na trénink k Belikovi, ale byl docela mimo.

,,Co se děje soudruhu? Hoří?" zasmála jsem se, ale to jak se na mě podíval...něco mi tu nehrálo. Takhle se nikdy netvářil, nikdy jsem ho takhle neviděla.

,,Co se děje?" zeptala jsem se ho, přišel ke mě a váhavě mě vzal za ruku.

,,Miu jsme našly dnes v cele mrtvou a na zdi byl její krví napsaný vzkaz: Ta tvoje Roza bude další na řadě Belikove." řekl tiše, takže tady nešlo o mě, ale o Dimitrije.