Dragomir

7. část

DIMITRIJ 

Roza složila dvě strigoje během deseti minut. Je lepší než jsem si myslel a myslím že jsem jí podcenil. Roza couvla ke mě, z Kirové má respekt a potom co jsem se dozvěděl se tomu ani nedivím. Dříve než jsem jí stihl něco říct, tak ji Kirová odvedla. 

,,Buď na ni hodný Dimitri."
,,Myslíš si snad že jsem na ni zlý?" zeptal jsem se trochu rozčíleně své sestry, nikdy bych Roze neublížil. Nikdy bych na Rozu nevstáhl ruku, nejsem jako můj otec.
,,Nemyslím fyzicky, ale psychicky. Tím že ji od sebe odstrkuješ, nic nezískáš. Bude na tebe ještě nepříjemnější než je teď. Nezvorej to s ní Dimitri, je to hodná holka."
,,O tomhle jsme už mluvily Sandro." odpověděl jsem jí, zasmála se.
,,Když chceš, jde všechno. Ale pamatuj si, žádná holka nečeká věčně." dodala a odešla. Šel jsem najít Rozu, seděla na chodbě a opřená o opěradlo pomalu usínala. 

,,Rose, Rozo vztávej." budil jsem ji, podívala se na mě a usmála se.
,,Proč jsi neřekl že ty značky tak bolí?" zeptala se mě unaveným a trochu rozstřeným hlasem Rose, zasmál jsem se.
,,Neptala jsi se." odpověděl jsem jí, postavila se na nohy a šla. Pro jistotu jsem šel s ní, kdyby jí náhodou přemohla únava.
,,Nech to pár hodin být a potom se s tím dá něco udělat."
,,Dobře a díky." usmála se na mě.
,,Za co?"
,,Že jsi tam se mnou předtím byl." usmála se na mě a odešla do pokoje. Takže si to pamatuje, ale proč mi řekla že si to nepamatuje? Proč by lhala? 

ROSE 

Usnula jsem jako dítě, nevím jestli mě tak utahaly strigojové nebo ta bolest z toho tetování, ale za poslední dobu jsem se konečně vyspala. Probudila mě rána, otevřela jsem oči a zjistila že v mé ložnici je Karin. Shodila na zem lampu. 

,,Karin, co tu děláš?" zeptala jsem se, za obojkem měla zastrčený lístek. Složený papír. Přilákala jsem ji k sobě a vzala ten papír do ruky. Nevěřícně jsem na něj zírala a doufala že to není pravda. Stálo v něm něco neuvěřitelného: 

Milá Rozo,musím ti svěřit do péče mé kotě, utekla jsem s Lissou z akademie abych jíochránila před nástrahamy, jaké škola představuje.Nevím jestli se ještě někdy vrátíme, ale kdyby ano, dám ti vědět. Postarej se mio Karin a neříkej nic Kirové.Pa pa,Sandra 

To není možné, ona by Karin nikdy neopustila. Karin za sebou tahala vodítko...byl s ní někdo na procházce že má vodítko? Popadla jsem konec vodítka, dopis a vyběhla do Lissina pokoje. Byl prázdný, postel byla ustlaná a byl tam pořádek. Tohle je divný, sakra divný. Běžela jsem tedy za Dimitrijem, ten mi pomůže. Klepala jsem na dveře, ale nic. Zaklepala jsem pořádně a za dvě minuty mi taky otevřel.
,,Rozo."
,,Potřebuju s tebou mluvit, ale ne tady." vyhrkla jsem, poznal že se něco děje a šly jsme dovnitř. Nevěděla jsem kde mám začít a přiznám se že jsem začínala docela panikařit. Nemůžu nevázat ani pouto, natož pak abych zjistila kde Lissa je. Dimitrij mi dal ruce na ramena a přinutil mě se na něj podívat.
,,Dýchej zhluboka Rozo, co se stalo?" zeptal se mě, podala jsem mu ten dopis.
,,Sice jí neznám dlouho, ale jsem si jistá že tohle by nikdy nenapsala a navíc by mi tu nenechala Karin." řekla jsem mu a sedla si na kraj postele.
,,Jo, taky se mi to nechce líbit. Má sestra by Lissu neodvedla, hlavně ne bez tebe."
,,Ale její pokoj je perfektně uklizený! U Sandry jsem tedy nebyla, ale Lissa má ložnici uklizenou jako ještě nikdy. Musel to být někdo ze školy a to je nemožné." řekla jsem mu, na to by přece přišly ne?,,Musíme to říct Kirové, tohle není legrace."
,,Ale co když si z nás jen vystěřlily? Upřímně dofám že je to vtípek." řekla jsem, posadil se ke mě.,,Znám svou sestru, psala to pod tlakem. Vím že máš o princeznu strach Rozo, ale snaž se uklidnit ano? Najdeme je." snažil se mě uklidnit, sice mu to moc nešlo, ale nechci mu nějak kazit iluze. 

,,Podívej se na mě Rozo." usmál se a dal mi ruku na tvář.
,,Nemusíš se bát, budu tě chránit." kladl mi na srdce a já přikývla.
 ,,Mám o Lissu strašný strach, co když se jí něco stane?"
,,Nestane, neboj se. Musíš se uklidnit Rozo, přinesu ti čaj." usmál se na mě, nic jsem nenamítala. 

DIMITRIJ 

Měla o princeznu takový strach. Nesl jsem Roze čaj, ale ona usnula. Usmál jsem se, pořádně ji uložil a přikryl dekou. Neodolal jsem a opatrně jí pohladil po tváři, spala klidně a to kotě zabralo zbytek postele. Ani mě k Roze nechtělo pustit. No co, na křesle se taky dá vyspat.Když jsem se probudil, Roza už byla ve svém živlu. Kotě jí probíhalo mezi nohama a čekalo jestli jí spadne něco k jídlu. Na stolku jsem naše snídani. 

,,Půjdeme to říct Kirové?" zeptala se mě, navenek to byla ta drzá a vtipná Rose, ale poznal jsem že se trápí.
,,Půjdeme, jak dlouho jsi vzhůru?"
,,Asi hodinu a půl."
,,Měla jsi mě vzbudit." namítl jsem, ale ona se rozesmála.
,,Potřeboval jsi se vyspat když jsem tě v noci probudila." zazubila se na mě a sedla si na opěradlo ke mě.
 ,,Měla jsi mě vzbudit."
,,Přestaň! Jen jsem se snažila pomoct soudruhu, klídek. Já vyšiluju, ty nemusíš. Jdu za Masonem, je to taková moje drbna. Bude něco vědět." zasmála se Roza...Mason?
,,To je jeden z těch kluků co ti okukovaly zadek?"
,,Ale, ale. Cizí rozhovory se neposlouchají a navíc, na to že se baví o mě a částech mého těla jsem si už zvykla." odpověděla mi a odešla. Až teď mi došlo že jsem se před ní prokecl. Kruci.