Moje hospitalizace proběhla 7.července 2014 v Českých Budějovicích při váze 37 kilo na 172 cm. Brečela jsem a tak i moje mamka, nečekala jsem, že by si mě tam mohli nechat. Ale stalo se, při příchodu na svůj pokoj č. 4 nám oznámili, že musím odevzdat všechnu elektroniku a že návštěvy budu mít nejdřív za 14 dní. "Cože? " vykřikla jsem, "jak mě tu můžete držet úplně samotnou bez všech? "
Řekli nám pravidla, že dostanu sešit, kde si každý den budu zapisovat jídlo které musím sníst a sestřičky mi musí podepsat, že opravdu nelžu. Když budu vzorná a přiberu 0,5 - 1 kg týdně, dostanu mobil, poté budu mít návštěvy, pak propustku na víkend a další týden prodlouženou propustku a pak už bych snad mohla domů. Hned jak to dořekla, vyhnala moji mamku, že už musí jít pryč a já musím na oběd. Slíbila jsem mamce, že budu vzorná, ať můžu co nejdřív domů. Se slzami v očích jsme se rozloučily a já si sedla ke stolu, kde jsem měla připravený oběd."Cože? jako vážně mám jíst celý tohle jídlo? já jsem teplý jídla nejedla přes rok" dostala jsem čočku a párky + polévku. Řekli mi, že jsem tam první den a můžu sníst jen půlku. Brečela jsem. U stolu přede mnou seděla holčina, jen se na mě to otočila řekla " anorexie?" odpověděla jsem se slzami v očích, že ano. Ona tam byla už déle a byla na už lépe, bohužel ještě ten den šla domů na propustku. Bylo mi to líto, byla tam jediná mého věku a vypadala fajn. Chvilku jsme povídaly a pak si pro ni přišla mamka a šlo se domů.
O chvilku později, kde mně přiběhla s taškou sladkostí se slovy " Jen hezky jez, ať jsi co nejdřív doma"
Bylo to od ní opravdu hezký, že se stará. Už tehdy jsem si říkala, že si budeme rozumět. Odnesla jsem tašku do svého pokoje a jen seděla na posteli a brečela, brečela a brečela.
ČTEŠ
Můj životní příběh-Anorexie
RandomMoje zkušenosti s anorexii Neskutečně těžký boj, takže ty co do toho padají nebo dokonce ty, kteří chtějí být "anorektičky", tak se prosím zamyslete.
