Můj životní příběh-Anorexie

Pořád nemocnice

Nebudu tady psát, co všechno jsem kdy jedla. (Když by to někdo chtěl vědět, mám sešit můžu vyfotit a fotku někam poslat).Takže po 9ti dnech jsem dostala mobil. To byla jedna zpráva za druhou, jak moc to tam nenávidím a jak moc jídla dostávám, stejnak to nebylo k ničemu. Skvělý pocit si zase psát s kamarády a rodinou, občas jsem dostala zprávy jako "Kdybys nebyla tak blbá, tohle bys teď nemusela prožívat" jako bych si to vybrala.Všichni si úžívali prázdnin a já se cítila jako ve vězení, ven jsem se dostala až po nějakých 16ti dnech s doprovodem mamky. No každopádně. Marcel se dostala z nemocnice ven a mně pořád zvětšovali porce jídla, ani tehdy sem se neubránila slzám. Snídaně,svačiny obě, večeře byly vždycky dva rohlíky + něco jako ovoce, zelenina nebo jogurt. Oběd byl polévka + celý druhý jídlo a večeře č.2 byl rohlík se sýrem, nebo jen suchý s jogurtem. 

To na mě bylo opravdu moc a já si začínala připadat tlustá. Takže jsem začala vždycky jeden rohlík schovávat a poté bud spláchla nebo dala do igelitové tašky,kterou pak vyhodila holka, která se mnou byla týden na pokoji . Nejdřív jsem to strkala do kapes, jenže začali mít podezření a musela jsem začít nosit jen věci bez kapes. Já ale měla záložní plány, ze zoufalosti jsem to schovávala dokonce i do rukávu, podprsenky. Ovšem to už si stěžovaly u psycholožky, že jsem schovávala jídlo do rukávů. Takže jsem musela jíst jedině v triku s krátkým rukávem. Já ale nepropadala panice. Začala jsem nosit adidas boty, místo pantoflí a rohlíky házela do bot  a podprsenky. Takhle jsem to dělala až do konce pobytu tam. 

Jak už jsem zmínila po 16ti strašných dnech sem mohla vidět mamku, nejšťastnější chvíle. Myslela jsem si, že tam se mnou bude moc být kdykoliv bude chtít a jak dlouho bude chtít. Ovšem opak byl pravdou. Měla jsem návštěvy 3 krát týdně maximálně 2 hodiny a ještě k tomu jen rodiče. Nechápala jsem, mrzelo mě to. Ale byla jsem ráda, že aspoň něco. Mám skvělou mamku, ona si vždy stojí za tím, co chce ona a tak si naplánovala dny jak chce ona. Jinak bych měla návštěvy - pondělí, úterý, středy a další zas sama.

Už jen týden a mám první propustku, pokud ovšem dodržím váhu. Záleží tam opravdu na každičkým gramu a já se začínala bát, protože na porcích, co jsem jedla (pořád jsem schovávala)  jsem začala udržovat váhu na 38,3 a na propustku jsem musela mít 38,5. Co udělat? Víc jíst jsem nechtěla, tak jsem začala podvádět i vážení. Před vážením jsem nechodila na záchod a vždy se napila hodně vody aby mi to přidalo aspoň pár gramů. Nebylo to snadný, sestřička vždy zkontrolovala záchod jestli tam někde nemam schované pití a kolikrát mi i nadávaly, že na záchod ani nechodím, vždycky jsem si něco vymyslela , ale nemyslím si že mi to věřily. Zpět k tématu, sestřička si odběhla na záchod a já se měla jít připravit, rychle sem si stoupla na váhu a měla jsem 38,3 zpanikařila jsem ale využila situaci, že tam není sestřička, rychle sem dala hlavu pod kohoutek  a pustila vodu, vypila jsem jí fakt hodně a těsně než přišla jsem stačila odběhnout od umyvadla. Vystrašená jsem stoupla na váhu, pravdu jsem se bála, chtěla jsem domů. A jooo 38,5 zvládla jsem to, celá usměvavá jsem běžela do svého pokoje a začala si balit věci. Už  jsem tam byla jak doma, odjížděla jsem se třemi taškami , kabelkou a batohem.

Padlo odpoledne a já netrpělivě vyčkávala mamku až si mě odveze domů. Byla jsem důrazně varována, že nesmím zhubnout.