Můj životní příběh-Anorexie

pokračování

Březen/únor nejsem si jistá, ale v tomto měsíci jsem začala chodit na taneční, já se bála abych v šatech nevypadala tlustě, což tedy znamenalo zpřísnět dietu, když jsem tak stála se svým tanečním partnerem v  sále a rozhlížela se po ostatních holkám, usmívala jsem se jako ještě nikdy. Ano byla jsem ze všech nejhubenější a to mi dodávalo sebevědomí. Partner mi dával "komplimenty" tedy alespoň pro mě to byly komplimenty, že jsem strašně hubená. Vždycky jsem řekla něco jako "to se ti zdá" nebo "ale ne to fakt nejsem" časem už ani neměl chuť se o tom dohadovat. Bylo to tady, závěrečný den tanečních aneb "věneček" , na který se přišlo podívat spoustu lidí. Přišla za mnou mamka, že za ní chodili její známí a říkali jí, jak moc má hubenou dceru. Mamku jsem pořád ujišťovala jak jim, jak mi nic není. Řekla mi, že pod 45 kg nesmím jít, tak jsem jen kývla, že souhlasím.   Ale pak váha klesla na 44 kg ale bylo mi to jedno, naopak jsem byla nadšená, váha klesala, klesala a klesala.

Učitelky si začaly všímat, ale já furt říkala jak jím a ať to nijak neřeší. V červnu jsme jeli se třídou na vodu, musel to být otřesný pohled na moje 39 kilové tělo, bylo pro mě hodně namáhavý pádlovat, ale zvládla jsem to. Nechápu proč, ale myslela jsem si, že jsem tam přibrala a hned jak jsem přijela domů, šla jsem na váhu a zjistila jsem, že jsem shodila další kilo. Já byla štěstím bez sebe. Ovšem to nemůžu říct o mé mamce, která se vyděsila když mě spatřila. Řekla, že jestli nezačnu jíst, půjdu do nemocnice. To by mi ale přece neudělala, že? No, mýlila jsem se.