Můj životní příběh-Anorexie

Doma konečně

Věděla jsem že to nezvládám, ale nechtěla jsem to vzdávat! Chtěla jsem lidem pomoct, říct jim že anorexie není žádná sranda, že to není žádný "životní styl" ale nemoc. Byla jsem pár lidmi nařknuta, že to říkám jen abych se tím proslavila. Takovým lidem musím zatleskat. Jasně, přesně to byl účel (ironie). Já jsem všechno co jsem cítila držela v sobě, nikdo nevěděl, že jsem vlastně furt nešťastná, že přibírat fakt nechci. Přede všemi jsem si hrála na šťastnou holku, kterou nejsem do teď. Ale zpět do doby kolem Vánoc. Všichni mi říkali, jak to je přesně to co potřebuji, že konečně přiberu. Já všem říkala že mají pravdu a že je to dobře a tak podobně, ale vlastně jsem se toho strašně bála. A pamatuji si, že jsem o Vánocích zhubla na 37 byla jsem šťastná a zároveň jsem se strašně bála, protože mě v únoru čekala preventivní kontrola a jak řekl doktor, když nebudu mít v únoru 45 kg půjdu do motola. Věděla jsem, že z tohohle se jen tak podvodem nedostanu a jen to pomyšlení být zase v nemocnici mě děsilo víc než cokoliv jinýho. Tak jsem tedy začala pít nutridrinky určené k přibírání. Stálo mě to mnoho a tím myslím opravdu hodně moc slz. Probrečené noci, začínala jsem své tělo nesnášet a to jsem vlastně přibírala jen na váhu 40, na které už jsem byla. Ale i přesto jsem nedokázala jíst normální teplé jídlo. V únoru jsem si přidala cca kilo vodou a vážil mě v oblečení což mi taky pomohlo, měla jsem 41 kg, nevěděla jsem jestli mám být šťastná nebo brečet, ale doktor nadšený nebyl, uběhl půl rok co jsem u něj byla naposledy a mám stejnou váhu, mít prý o půl kila méně pošle mě do nemocnice, nařídil mi chodit ke psycholožce, i když vlastně ne on trval na tom, abych chodila ke psychiatričce zaměřené přímo na anorexii. Já samozřejmě věděla, že by to pro mě bylo to nejlepší, ale skvěle jsem to uhrála na mamku, že nikam nepotřebuji. A měla jsem v plánu zase  zhubnout. I když říkat v plánu se tomu nedá, spíše to bylo něco s čím jsem nedokázala bojovat. Ta nenávist k mému tělu rostla a tím i mé probrečené noci, ale nikdo nic nevěděl. Všichni si říkali jak jsem v pohodě. Ale já byla ráda, že se kvůli mně už netrápí.