Můj životní příběh-Anorexie

nejtěžší dny mého života

Jako obvykle  vážení a pak mě zavolali na snídani s dobrou  zprávu, že jim psycholožka řekla, že jsem na tam dost špatně a ještě pár dní můžu jíst poloviční porce, půl porce jsem měla 5 dní. Mezi tím se vrátila Marcela, ta holka co odjela na propustku. Sedly jsme si spolu na gauč a povídaly si, během jedné hodiny to vypadalo jakoby jsme se znaly celou věčnost, konečně něco dobrého mě tam potkalo. Bez ní bych to tam rozhodně nezvládla, podporovala mě, byly jsme tam spolu pořád a pořád se jen smály a hrály karty, co jiného taky dělat.

Přeskočím na 6. den hospitalizace, kdy jsem se dozvěděla, že nadešel den kdy musím sníst celou porci. (našla jsem sešit, kam jsem si to musela zapisovat, takže můžu přesně říct , co jsem musela sníst) Takže snídaně chléb s máslem a dostala jsem k tomu ještě jeden rohlík. Co se dělo? Samozřejmě brek, ale Marcel mi moc pomohla, co jsem mohla dělat? Musela jsem to sníst i přestože mi bylo opravdu špatně. Přála jsem si ať nemusím jíst svačinu, ano byla jsem opravdu naivní. Když už jsem tam měla konečně s kým být utíkal čas rychleji a tak byl čas na svačinu - rohlík s máslem a meloun. Jedla jsem to opravdu dlouho, bylo špatně jak už dlouho ne. Dojedla jsem a šla rovnou na rentgen. Nic mi neřekli a já šla zpět za Marcel, hrály jsme, povídaly a najednou zase čas oběda. Šly jsme opravdu s odporem ke stolu. Zrovna jim volali z rentgenu, že mám podrážděnou slinivku, jak jsem nejedla a najednou do mě začali cpát jídlo. Když mi řekli, že mám sníst jen suchý brambory,  začala jsem se smát jak pitomá. Dostala jsem nízkotučnou dietu. Pak už svačina i večeře po jednom rohlíku, normálně bych měla dva a asi i něco k tomu. Zhubla jsem asi 200 gramů, ale mě to ani trošku nevadilo.