Druhý den jsem vstala (tuhle chvilku si pamatuju moc dobře) zavolala mě do kuchyně a přede mnou ležel talířek s jedním plátkem žitného chleba s lučinou linii a 3 kolečka okurky. Rozbrečela jsem se. Seděla jsem tam víc jak půl hodiny a u toho jen brečela. Mamka byla naštvaná a zároveň jsem viděla jak jí to zraňuje ale nemohla jsem si pomoct. Mamka nepracuje v našem městě a tak je čtyři dny v práci a čtyři dny tady a tak nařídila bratrovi ať mě hlídá, že jím. Vždycky jsem si vzala něco na talíř, šla s ním do pokoje a vyhodila z okna nebo dala do pytlíku a vyhodila do popelnice, to samý jsem dělala i před mamkou, třeba jsem si před dní kousla do rohlíku, pak zašla do pokoje a vyplivla, plivala jsem tak dlouho dokud mi nedošly sliny abych náhodou nespolkla drobeček.
Byl konec roku, jako třída jsme se společně vyfotily a následně na mě třídní učitelka zavolala "Simčo, nevíš proč mi tvoje mamka nebere telefon? nevadí, vyřiď jí že bych s ní ráda mluvila." Tušila jsem o čem s ní chce mluvit a jen se slzami v očích sem se zeptala " a proč s ní chcete mluvit paní učitelko? " Věděla jsem co řekne, ale modlila se ať to ono není, ale to bylo úplně zbytečný. Řekla jí, že se o mě bojí a ať se mnou něco dělá. Už takhle jsem to měla doma těžký, všem jsem slibovala jak přiberu, ale bylo jasný , že to nezvládnu.
První týden jsem s kamarádkami jela na chatu na 5 dní, kde jsem skoro nejedla a byla čím dál tím pyšnější na svoji hubenost. Po příjezdu domu mi mamka jen oznámila, že druhý den pojedeme do Českých Budějovic k doktorce, aby nám pomohla jak začít jíst. Nečekala jsem od toho nic moc, ale tak říkala jsem si "co mi tak může udělat? nic"
ČTEŠ
Můj životní příběh-Anorexie
CasualeMoje zkušenosti s anorexii Neskutečně těžký boj, takže ty co do toho padají nebo dokonce ty, kteří chtějí být "anorektičky", tak se prosím zamyslete.
