Můj životní příběh-Anorexie

První propustka

Kolem druhé hodiny jsem po prvé po více jak 20ti dnech vstoupila na čerstvý vzduch. Mamka mi řekla, že na mě bude dávat pozor jak jím.  Docela jsem s tím byla smířená, ani já být mamkou bych si nevěřila. Přijely jsme domů a byl čas svačiny. Normálně bych měla mít 2 rohlíky s něčím + jogurt nebo tak. Já jsem to uhrála jen na meloun. A večeři ? Byla jsem sama v pokoji a mně to nedalo, vyhodila jsem jeden toust a jeden snědla, druhou večeři jsem měla přesnídávku, vlastně jen půlku , kterou jsem nevylila. Věděla jsem že to nezvládám. Druhý den mě mamka budila na snídani, a i když to byl jen jeden toust, půlku sem vyhodila. K svačině jsem sem si vzala vanilkové mléko, samozřejmě i u tohohle skončila půlka ve dřezu. (vylila jsem to, nezvracela). Oběd jsem si vždycky nandala malý , ale poslušně snědla, pak šla ven s kamarády, na který jsem se neskutečně těšila a řekla mamce, že jsem svačila venku. Což nebyla pravda. Byla neděle večer  a já si začala uvědomovat, že zítra ráno se vracím zpět do nemocnice. Mamka se mě snažila uklidnit, že už jen chvíli a budu doma už na furt, ale já už jsem nikam nechtěla. Ale ani brek na mamku neplatil, ikdyž bylo vidět, že je jí to nepříjemný stejně jako mně.

V pondělí ráno jsme vyjely, když jsem přijela okamžitě jsem musela na váhu. A sakra (udržovala jsem)
Což nebylo dobrý, protože jsem v sobě měla snídani a svačinu a hodně pití, to psycholožku nepotěšilo, nevěřila, že bych to doma zvládla. Ale to už bylo na mě jak budu teď přibírat.
Já ale pořád schovávala jídlo, a při vážení pila. Bylo pár dní před druhou propustkou a sestřičky mi začaly vyhrožovat, že domů nepůjdu, protože hubnu. Nevím co si myslely, jestli schovávám jídlo nebo potajmu cvičím na záchodě (to jsem taky dělala, ale ne moc, prostě abych se cítila líp), stejně sem na záchodě nemohla být víc jak 5 minut, pak už podezíraly, že tam zvracím (to jsem opravdu nikdy nedělala). No, řekla jsem si, že teď nebudu schovávat, abych přibrala a mohla domů. Jenže to jsem začala mít ještě větší porce, to bych nikdy nemohla sníst, aniž by mi nebylo špatně. Ale přemohla jsem se a snědla aspoň druhou večeři. Vážily mě ve 4 ráno, jako vždy jsem nešla na záchod a napila se hodně vody. Psycholožka nemohla nic dělat, "přibrala" jsem o půl kila a mohla jít domů na propustku. Ale tohle varování už bylo vážnější. "Když nepřibereš nebo dokonce zhubneš, nepůjdeš domů dokud nebudeš mít nejméně 47 kg". Tohle mě opravdu vyděsilo. Mamce dala, co bych měl za den sníst a jela jsem domů.