Srdce se mi tříští na miliony a miliony střípků, kdy ke mně ze záznamu dolehne její křik.
Nemohu ani uhnout pohledem.
Můžu jen sledovat. Bolest. Tu bolest, kterou si musela projít kvůli mně.
Nehty zarývá do dlaní, čelisti tisknu k sobě a přestože se snažím oči ukazují mou slabost, co se mnou dělají jejich nahrávky. Tváře mám zvlhlé slzami a hrdlo stažené a vyschlé úzkostí.
Stačí jediné uhnutí pohledem, zavření očí a čeká mě bolestivá vlna elektrického proudu nebo prudká rána mého trýznitele přímo do obličeje.
"Jsi slaboch, Haymitchi." Ozve se najednou její hlas z reproduktorů.
Zmateně se rozhlédnu, jak jen mi to popruh kolem čela dovolí. A pak mé oči znovu dopadnou na nahrávku.
Ano, vzpomínám si.
Byl to rok nebo dva po tom, co se stala doprovodem pro Dvanáctý kraj. Odmítl jsem pomáhat těm vylosovaným dětem a ona to neunesla. Myslela si, že je to jen kvůli tomu, protože nechci a nejraději bych v klidu umřel, ale tak to nebylo. Bál jsem se tolik další smrti, kterou bych měl připsanou na svém seznamu, že jsem se nedokázal sebrat a pomáhat jim.
Nadávali jsme si mockrát. Ale nikdy jsme to nemysleli úplně vážně. Už od začátku nás to k sobě tak nějak táhlo. Věděli jsme, že spolu budeme trávit dost času, ale i tak nám naše zabedněnost a můj odpor ke Kapitolským občanům nedovolil dát to dohromady.
Až po Turné Vítězů. Tenkrát tu noc, co mě táhla do pokoje.
"Dovolíš mi to udělat?"
Při zaslechnutí svého chraplavého hlasu otevřu oči.
"Nevím." Špitne.
Byli jsme si tak blízko. Jako bych jí teď cítil. Její zrychlený dech a splašený tlukot srdce.
"Stejně to udělám." A poprvé jí líbám. Vím, že to tenkrát probudilo můj mozek, který byl naprosto ztracen v opijátech. Sice jen na pár vteřin, aby si mohl zapamatovat chuť jejích měkkých rtů a její peprmintový dech, ale i tak je to jasné jako by se to dělo právě teď.
A vlastně taky děje, ale na obrazovce.
Dravě jsem z jejího těla strhal šaty, které jí obepínali drobnou postavu.
Bylo to jako souboj. A já v tu chvíli vyhrával, přestože se Effie bránila jako kočkovitá šelma, co mi dlouhými drápy podrápala záda, tak jsem vyhrál a jako první doběhl běh k vyvrcholení. A její pronikavý, ale přesto slastný výkřik následoval hned za mým hlubokým oddychováním, kdy i ona konečně doběhla běh.
Přestože jsem byl opilý, tak jsem jí zdvořile poděkoval, věnoval jí drobný polibek a pak když mi usla v náručí jsem jí věnoval pár drobných motýlích polibků na krk.
Jak moc rád bych si tuhle noc pamatoval.
V nitru ně zaplavuje vztek, že vlastně ví i o našem prvním sexuálním styku, který jsme spolu měli, ale i tak jsem rád, že mi to ukázali. Budu si to sice pamatovat jako z pohledu třetí osoby, ale i tak budu vědět, jak to bylo.
Ucítím, jak stisk na mých zápěstích povoluje. Mírotvorce mě odpoutá od židle a vytáhne na nohy.
"Líbila se ti podívaná, Haymie?" Zeptá se se slizkým úsměvem na tváři.
Jen na něj otočím svůj pohked a uvědomuji si, že ze sebe nedokáži vydat ani hlásku. Až tak moc mě její bolest zasáhla. Naprosto mě vyvedli z míry.
Kolena mi vypoví službu a já se sesunu k zemi. Klečím před tím hajzlem jako bych ho prosil o odpuštění, ale přitom na něj jen zírám.
Už ne. Už nemůžu. Jako bych se mu snažil naznačit.
Vzdávám se. Oči sklopím k zemi, abych přiznal porážku.
Z úst se mu vydere trhavý smích.
"Panáček už není, tak kurážný, huh?" Heká smíchem.
Ucítím v hrudi jeho podrážku, která mě odhazuje ke stěně. Ruka mi podivně křupne a hlava při nárazu na stěnu úplně vypne.
