Pure love (Platonic love 2.) - CZ

4.

"Ahoj Dirku!" Zahučela jsem ještě ze schodů s jednou rukou na zábrádlí a druhou zvedající koženou bundu.

"To mi jako vážně budeš zase říkat takhle?" Zasmál se.

"Nechceš, abych ti říkala Dirku, Dirku?" Zatáhl mě za ruku z posledního schodu.

"Pojď už." Zasmál se. "Na shledanou paní Weissová."

"Tak ahoj babi!" Zahučela jsem do obýváku.

"Bavte se děti!" Ozvalo se ještě. Zavřela jsem dveře.

"Tak mě veď." Chytl mě za ruku. "Chrrm ale né za ruku." Vykroutila jsem se a na chvíli nastalo trapné ticho.

"Je tu hrozný hluk!" Zakřičela jsem na něj. 

"CO?!" Vykulil oči. 

"Je tady hrozný hluk!" Zopakovala jsem. Zatáhl mě za paži k baru. 

"Aaa heleme se. Samotný Drew Dirksen! Koho to sebou máš?" Usmíval se na nás černovlasý barman. Byl mi povědomý. 

"Představ si, že sama Charlie Hope Cooperová!" Zasmál se a ten kluk se na mě zahleděl. 

"Páááni!" Zničeho nic mrskl utěrkou na pult, přeskočil ho a vzal mě do náručí tak, že jsem byla nejmíň 20 cm nad zemí. 

"Ahoj?" Řekla jsem já. 

"Neříkej, že si mě nepamatuješ Charlie!" Podíval se na mě z jeho výšky, snažila jsem se v jeho očích najít nápovědu, ale nic mě nenapadlo. 

"Ne?" Zase jsem řekla v otázce.

"Luke. Drewův bratranec." Usmíval se na mě. 

"Ten co mi bral panenky? A utahoval si ze mě kvůli One Direction?" Vykulila jsem oči a on se rozesmál. 

"Ne jen kvůli One Direction, taky kvůli tomu klukovi,co-"

"Hele když tady děláš, nabídni mi něco dobrýho." Radši jsem ho přerušila a snažila se tu ostrou bolest  hrudi ignorovat. 

"Páni a kolik ti vlastně je?" Tentokrát ten pult obešel, nahodil zástěru a něco začal míchat. 

"Nemel a nalívej." Snažila jsem se zasmát, jako že ze srandy, ale spíš to vyznělo jako zajíknutý vzlyk. 

"Tady to je." Postavil přede mě něco s tyrkysovou barvou a dešťníčkem. 

"Je to aspoň silný, když to vypadá takhle?" 

"Já myslím, že celkem dost." Uchechtl se. Rychle jsem to do sebe hrkla a dostavilo se pálení v krku. Luke na mě kulil oči. "Dobrý?" Naklonil se ke mě. 

"Dobrý." Řekla jsem rychle. "Máš ještě něco?" 

Otevírala jsem opatrně oči do toho hrozného světla. Hlava mi třeštila. Zvedla jsem se do sedu a zase sebou plácla do peřin. Už nikdy nebudu pít! Hah no jasně Charlie...

"Hmmm." Uslyšela jsem vedle sebe. Opatrně jsem nadzvedla přikrývku vedle a uviděla blonďaté vlasy. 

"Drewe?" Zašeptala jsem a teď už jsem se vážně zvedla a i s bolestí hlavy přešlapovala po jeho pokoji jak magor. "Drewe!" Zakřičela jsem a škubla sebou při tepavé bolesti. 

"Co?" Zvedl se a přikrývka mu sjela ke klínu. Neměl tričko.

"Né znova ne! Už ne, proč se historie opakuje? Proč?" Říkala jsem spíš sobě než jemu, kecla jsem do křesla za mnou a dala si hlavu na kolena. Radši nekomentuju to, že jsem tu byla jen v tričku.

"O čem to mluvíš?" Slyšela jsem, jak jde ke mě. 

"O tomhle všem...zase jsem se bezdůvodně nachlastala a vyspala se s tebou, jako před-"

"Ale my spolu nespali." Zvedla jsem hlavu k němu. 

"Cože?" Zamumlala jsem. 

"Byla si tak na šrot, že jsem z tebe sotva sundal ty kalhoty a dotáhnul tě na postel, nehledě na to, že si mluvila ze spaní." Uchechtl se. 

"Já nemluvím ze spaní!" Bránila jsem se, ale byla jsem tak nadšená, že jsem to znova neudělala, že jsem ho musela obejmout. 

"Mluvíš." Zasmál se mi do ucha. Trošku jsem se přikrčila, protože mě ten zvuk bodal do hlavy. "Prášek?" Odtáhl se ode mě. 

"Prosím!" Kecla jsem si zpátky. 

"Je ti líp?" Zeptal se mě po tom, co jsem se probudila v šest odpoledne. 

"Mnohem líp, vlastně už tu hlavu necítím." Řekla jsem celkem z vesela. 

"To je víc, než by sis za včera zasloužila." Zasmál se a já mu dala pěstí do ramene. "Au!"

"To sis zasloužil ty." Vyplázla jsem jazyk. Vážně jsem se cítila líp. 

"Tak šup šup z mojí postele, musíš se jít převlíct a upravit, za půl hodiny pro tebe příjdu." Vyhnal mě z postele a sebral mi peřinu,kterou jsem držela. 

"Co? Proč zase?" 

"No tak! Běž už příšerko." Zasmál se. 

Vůbec jsem nevěděla kam mě to chce vzít. Asi nějaká večeře, film nebo snad procházka? Fakt jsem netušila.

Vzhledem k tomu počasí jsem si na sebe natáhla tmavě modré skinny s roztrženými koleny, martensky a hnědý svetřík se vzory. Vlasy jsem jen projela kartáčem a sepnula neposedné pramínky pinetkou. 

Akorát. Zvonek se rozdrnčel a já si nasadila malý batoh na záda. 

"Babí! Já tam dojdu!" Rozběhla jsem se po schodech. Ale než jsem stihla tam doběhnout, viděla jsem babičku povídat si s Drewem. "Omlouvám se, že ruším, ale můžeme jít?" 

"Jo jasně, je nejvyšší čas." Koukl do mobilu Drew. 

Objala jsem babičku a s Drewem jsem jí ještě zamávali. 

"Auto?" Zeptala jsem se. 

"Nějakej problém s auty?" 

"Ne o to nejde." Zasmála jsem se. "Spíš to, že vážně netuším, kam mě to bereš." 

"No prvně si to měla vědět, ale pak jsem se rozhodl ti to neříct." Ušklíbl se a otevřel mi dveře do svého brouka. 

"Aha?" Zasmála jsem se. "Proč ta změna?" 

"Potřebuješ rozveselit." Usmál se. "Podle včerejška to typuju na něco špatnýho, ale nebudu se ptát, co se děje, nechci tě do ničeho nutit." Koukla jsem se na svoje prsty v klíně. "A ještě něco." 

"Co?" Pohlídla jsem na něj. 

"Zavážu ti oči." Vykulila jsem na něj oči a on přikývl.

Tak jsem tedy seděla v malém autě s klukem, který mě zná celý život a přitom neví nic o posledním roku mého života a já se zavázanýma očima, čekající na to překvapení...nechci dopředu nic odsuzovat, ale nevidím v tom nic dobrého. Vlastně momentálně nevidím nic. 

Rozvázal mi šátek z očí a já se rozkoukávala po parkovišti. 

"Co to?" Koukla jsem na něj nechápavě. Dal mi do ruky nějaký papír a usmíval se. Koukla jsem se na velký nadpis. Zkameněla jsem. 

"Tak co na to říkáš?" Šťouchl do mě. Otočila jsem se na něj a pokusila se o obrovský úsměv. 

"Super!" 

Hrozně moc se omlouvám, že nebyl díl, ale ve škole toho bylo moc a taky jsem poslední dobou vůbec neměla chuť něco psát, byl na mě hrozně velký nápor negativní nálady a já nechtěla, aby to šlo vidět na kapitolách. 

Děkuju moc všem kteří hlasují a píšou ty krásné komentáře ^^ Taky mě překvapilo, že pár čtenářů přibylo! :) 

*DwarfDreamy