Pure love (Platonic love 2.) - CZ

57.

Omlouvám se za případné chyby, ale už jsem nutně chtěla něco vydat pro vás a taky se musím jít učit Ekonomiku -.- :D 

CHARLIE' VIEW

Odešla jsem od Joea a rozklepaně zavírala dveře. Nevím, co momentálně dělám se svým životem, ale hlavní je, že jeho život snad už bude v pořádku. Jen jednu věc jsem si tak trošku nedokázala představit. Žít bez nich ve svým životě. Jde to vůbec? Hlavně teď musím ignorovat i Trise. Třeba na mě po turné zapomenou. Třeba.

Semkla jsem oční víčka a třepavě se nadechla, protože jsem měla namále od breku, ale věděla jsem jak ho potlačit a tak jsem se snažila v klidu rozejít od studia, když v tom jsem nadskočila s autem kousek ode mě, co na mě troubilo. Vykuleně jsem tam stála a řidič vystoupil.

"Slečno jste v pořádku?" Opatrně ke mě došel nechávajíc nastartované auto.

"Jáá-á se moc moc omlouvám." Začala sem zrychleně žvatlat, nad čímž mávl rukou a mile se usmál. Ještě že jsem narazila na milého řidiče.

"Hlavně už si dávejte pozor ano?" Kývla jsem a tak nějak jsme se rozloučili.

Co to se mnou sakra je?

Každopádně další těžká část byla přede mnou a bez ní by to bylo ještě těžší. Musím si dát život do pořádku a tak teď začnu. Od znova.

Vzhledem k tom, že jsem dneska neměla školu, jsem napjatě stepovala před úplně jinou školou. Aneb den velkých rozhovorů. Nohou jsem přejížděla po štěrku a koukala do země, protože make-up už jisto jistě ukázal, že momentálně moje pleť není normálního zbarvení na některých místech.

"Charlie?" Z myšlenek mě vytrhl jeho roztřepaný hlas.

"Ehm Drew, potřebuju s tebou mluvit." Couvla jsem, protože jsem si přirozeně udržovala odstup. Hlavně od něj. Koukla jsem se na jeho dobitou tvář a na lidi, co na nás koukali. No jo zmlácenej kluk a holka, který rány prosvítají z pod korektoru, jaká krásná dvojka. Kývl na mě a oba jsme se vydali do parku, který byl malý a také ne moc navštěvovaný, což bylo ideální.

Sedli jsme si na lavičku naproti malému jezírku a já se mírně odstrčila a Drew se na mě koukl a asi věděl, co příjde.

"Tak." Vydechla jsem.

"Tak." Řekl a ani se na mě nepodíval. "Budu k tobě upřímný, ptej se na cokoliv chceš." Ztišil hlas, protože celá situace určitě nedopadala jen na mě, ale i na něj.

"Tu noc...na moje šestnáctiny, byl si opilý?" Nedokázala jsem se na něj podívat, ale doufala jsem, že řekne, že jo.

"Moc ne. Měl jsem asi jedno nebo dvě piva." Odkašlal si. Panebože.

"Co? Takže si to celé pamatuješ?" Zatajila jsem dech a myslela, že se mi rozkočí hlava. Drew jen kývl. "Chtěla jsem s tebou jit? Totiž to já jsem to po tobě všechno chtěla?" Začaly se mi klepat ruce.

"Ne." Zamumlal a mě vyschlo v krku. "Já tě chtěl, i když jsi se vzpírala." Vypadlo z něj a úplně zbedl. Já možná víc, bylo mi naprosto špatně. 

"Takže je to pravda." Hlesla jsem skoro bez dechu. Připadala jsem si naprosto otupělá, v hlavě prázdno, ruce zmrzlé a rozklepané, bušící srdce. 

"Charlie...já-"

"Nemluv na mě." Řekla jsem potichu, ale tak aby mě slyšel, chytla jsem se za hlavu a vjela si prudce do vlasů. "Ty jsi...jak si mohl?" vypískla jsem, ale jakoby je pro sebe. 

"Já...hrozně ses mi líbila." Ani nevím jak, ayle rychlosti jsem se otočila k němu, až se mě lekl. 

"TÍMHLE dokazuješ, že se ti někdo líbí?!" Vykřikla jsem a bylo mi jedno jestli mě slyšeli tři lidi nebo padesát. "Tím, že někoho-" Zmkla jsem. Nedokázala jsem vyslovit, že to já jsem byla- Drew mě chytl po ruce a já ji rychle vyškubla. "Nešahej na mě." 

"Charlie, já jsem nechtěl, totiž jo, ale né tímhle způsobem, vlezlo mi to do hlavy, když si tehdy začala křičet, měl jsem přestat, ale já nevím, co mi přeskočilo v hlavě-" Moje ruka přistála na jeho obličeji s hlasitým plesknutím. 

"Už. Se. Ke. Mě. Nikdy. Nepřibližuj!" Řekla jsem pomalu, ale chladně s naprosto rozzuřenými pocity. "JE TI TO JASNÝ?"  Ukázala jsem na něj a on zděšeně kývl. 

Otočila jsem se zády k němu a odešla až do půlky parku, kde jsem se rozběhla, míjela jsem spoustu zmatených pohledů, ale bylo mi to jedno, potřebovala jsem se zbavit všeho, co mě zevnitř zžíralo. 

Hlasitě za mnou zabouchly dveře a já si ani neuráčila sundat boty, vletěla jsem do boxovací místnůstky a začala zběsile bušit. Několikrát jsem pytel nakopla a rány se ozývaly po celém pokoji. Nemohla jsem popadnout dech, ale bylo mi to v tu chvíli jedno, dokud mi to nepodklouzlo na podlaze a já s bouchnutím se do hlavy o rozhoupaný pytel nespadla na zem. 

Dopadem jsem vykulila oči do stropu a lapala po dechu z celkového šoku. A najednou. Jsem se rozbrečela. Řvavě, bolestně a šíleně. Za všechno. 

Od bolesti z červených rozkrvavělých rukou, přes moje drásavě bušící srdce, úzkost v krku a semknutí v hrudi po všechny pocity.

To jak se mi v mlhavém pohledu vyobrazil James s jeho křivým krásným úsměvem. To jak mi chybí jeho doteky, jeho přítomnost, jeho hlas...

To že jsem si uvědomovala konečně, že jsem byla opitá v Drewově posteli. To že on, komu jsem jako malá věřila tak moc, mě znásilnil. 

To jak moc mi chybí ti nejlepší kamarádi, jaké jsem kdy měla a to Tris, Bradley a Con.

To jak mi hlavou probíhaly výhružky od managementu, posměšky a pomluvy od některých fanynek. 

Až po TO jak moc bych ráda objala svoji mámu. 

Po dlouhé době tady! Jsem někdy trochu zaneprázdněná, co se týče školy, rok od roku je to těžší - a co jsi čekala DwarfDreamy? -  a dnešní kapitola byla celkem krátká na můj rozsah, ale víc už jsem to natahovat nechtěla.

A co vy? Jaký je váš další školní rok? Jaký je váš názor na Drewa teď? A co myslíte, že bude dál? Tris, James, Con a Bradley? Charlie? 

Sending HUGSSS,
DwarfDreamy ♥