Pure love (Platonic love 2.) - CZ

63.

Koukněte, co jsem našla haha! Moje fotenos z Varšavos (tvl dost, jsem nějaká rozjetá)! Hledala jsem jestli někde na disku nemám rozepsané PL kapitoly nebo dějové linie - no kromě dokumentu, ve kterým byl pro mé momentální já totální maglajz a šifry mého mladšího já, jsem nic nenašla, ale za to jsem narazila na fotky z Polska z letiště ♥ a tahle mě rozesmála, protože je to asi jediná mnou vyfocená fotka Tristana, jelikož je pořád za bubnama, že jo. (:

CHARLIE' VIEW

"Jsi snad nějaký influencer nebo co?" Uchechtl se Adam vedle mě, zatímco já se snažila ignorovat vibrace v mé kapse. Celý tento týden jsem se snažila ignorovat svůj telefon a všímat si svýho života bez kluků, což popravdě nebylo úplně jednoduché, nikdy víc jsem si neuvědomovala, jakou velkou součástí mě jsou, dokud jsem o ně nepřišla. Taky tu bylo to, že mi připadalo, jako bych měla v hrudi díru...a kdo ji tam asi tak udělal, že jo.  A nejhorší na tom všem bylo to, že jsem jim to nemohla vysvětlit.

"Co? Jasně že ne." Uchechtla jsem se nervózně a doufala, že mi už můj mobil dá pokoj, nebo teda spíš kluci...

"Hele jestli chceš můžeme to zkrátit a jít ven jindy." Dal si ruce do kapes u bundy a já pohlídla letmo na něj.

"Co proč?" Zamračila jsem se.

"No očividně tě někdo nahání." Usmál se a jako 'na zavolanou' můj mobil začal znovu vibrovat. "Může to být třeba důležitý, nechceš to náhodou vzít?" Nadzvedl obočí.

"Ne. Nechci." Zamumlala jsem a protočila očima.

"Tak nějaký nápadník? Bývalý?" Hádal a já po něm střelila pohledem, jakože vážně.

"Ne." zpražila jsem ho pohledem.

"To jsem rád." Řekl potichu, ale já ho slyšela, moje myšlenky, ale byly jinde a já koukala po parku kudy jsme procházeli, když v tom jsem ucítila jak mě Adam opatrně chytnul za ruku.

"Adame." Nadechla jsem se a skousla si ret, v tom jeho ruka pustila mojí. "Promiň." Zastavila jsem se a otočila na něj.

"Né...to je v pohodě." Dal si ruku na zátylek a koukal se všude jinde než na mě.

"Ne to není, vůči tobě to není v pohodě, jestli mezi námi cokoliv má fungovat, musím být upřímná." Jen už žádný lži v mým životě, prosím. "Jsi hrozně fajn a ráda tě poznám víc, ale jestli jsem připravená na tohle-" ukázala jsem na sebe a na něj "-víc, to fakt ne...teď jsem řešila spoustu věcí v mým životě a byla bych ráda, kdyby aspoň něco bylo jednoduchý, proto prosím, buď můj kamarád nebo...nebo-" sekla jsem se a vzhlídla k němu.

"Nebo?" Nadzvedl jedno obočí, abych pokračovala a já se nadechla a koukla mu přímo do očí, i když to bylo těžký. Nejsem tak blbá, aby mi nedošlo za těch několik dní, co ho znám a co mi píše, že by chtěl víc než kamarádství. Jenže já si to nedokázala představit. S ním...a vlastně s kýmkoliv jiným. Už nechci zažívat tyhle drásavý záškuby, co sebou nese ta věc, který se říká láska.

"Nebo radši vůbec nic." Vydechla jsem a zhoupla se na nohách. Tak teď jsi to řekla, můžeš čekat jestli zdrhne, nebo ne - proč na sebe mluvím ve druhé osobě?

"Chápu." Řekl pomalu. "Jestli já mám být upřímný, tak nebudu tajit, že se mi fakt líbíš, ale chápu, že se známe sotva něco přes týden...takže se můžu snažit krotit." Zasmál se krátce a já s ním úlevou.

"Děkuju, že to chá-"

"Charlie!!" Zakřičel někdo kousek od nás než jsem stačila domluvit, zaostřila jsem na dvě holky, co si to mířily k nám rychleji než jak tu cupitaly ti ďáblové převlečený za kanadský kachny.