Něco jako láska? (Avengers) [POZASTAVENO]

Seznámení

Jako každé nedělní ráno jsme se starší sestrou Clary a matkou šly do naší oblíbené kavárny.

Když jsme vešly dovnitř udiveně jsme se dívaly na dav lidí, kteří sledovali fotbalový zápas v televizi. Mamka šla objednat kávu. A my jsme hledaly s Clary volné místo. Moje oči hned zaostřily na dva pohledné muže. Pro moje štěstí naproti nim seděly dvě holky v mini sukních a těsném tílku. Znechuceně jsem se obrátila a dál vyhlížela volná místa.

Nemohly jsme nic najít tak jsme tam jen stály. Moje starší blonďatá sestřička se dívala na zápas v televizi a vypadala že ji vůbec nevadí že tu jen tak stojíme. Po chvíli jedna z holek s mini sukní narazila do Clary. Sestra zavrčela a protočila svýma linkou orámovanýma očima.
Hned jsem se otočila na místo, kde seděli ti dva chlápci. Nikde jinde už místo nebylo. Popadla jsem Clary za ruku a vedla jí na volné místo. ,,Co děláš?!" zařvala na mě moje starší sestra. ,,Dělej" sykla jsem. Dovedla jsem ji k boxu, kde ti dva seděli. ,,Aha, chápu" šeptla a usmála se.

Sedla jsem si naproti mladšímu muži. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Byl tak nádherný. Měl blond vlasy a šedomodré oči. Když jsem se vzchopila, abych se zeptala, jestli jim nevadí, že jsme tady, tak mě předběhl starší tmavovlasý muž ,,Dobré ráno, dámy" usmál se na nás a Clary stěží odpověděla ,,Dobré" a začervenala se. Hned jsem poznala, že se ji líbí. Otočila jsem se na blonďáka a zjistila, že si mě prohlíží. Nechtěla jsem se v tu chvíli vidět, protože jsem musela být červená jako rajče. Pohlédl na mě a chtěl něco říct, ale ozval se výstřel.

Všichni jsme se ohlédli a k nám mířila skupinka mužů se zbraněmi. Ozvalo se pár dalších výstřelů a slyšeli jsme křik. S Clary jsme se zděšeně otočily a viděly, jak se naše matka a pár ostatních lidí kácejí k zemi. Vytryskly mi slzy, ucítila jsem hrozné bodnutí v hrudi ,,Mami!" vykřikla Clary a padla na kolena. Ten pocit, během jedné vteřiny přijít o ženu která vás přivedla na svět, vychovala a bránila, byl otřesný.

Cítila jsem něčí dotek na rameni. Otočila jsem se a uviděla známou tvář. ,,K zemi, bude to dobré" zašeptal blonďák. Lehla jsem si ke Clary pod stůl. Držely jsme si ruce přes pusu a snažily se nebrečet. Za chvíli jsem ucítila divný zápach a pomalu jsem usínala.

...

Probudila jsem se na měkké posteli a vedle mě ležela Clary. Rychle jsem se zvedla ale zastavila mě bolest hlavy.

,,Jsou vzhůru!" křikla rudovlasá žena. ,,Co to..?" zachraptěla jsem. Vzpomněla jsem si na kavárnu a na svojí matku. Do očí se mi draly další slzy. Dala jsem si přes hlavu polštář a brečela. ,,Jen klid" uslyšela jsem známý mužský hlas a cítila jsem jeho ruku na mých zádech. Zvedla jsem se a můj pohled jsem upřela na jeho krásné oči. Usmál se na mě a já jsem se otočila na Clary a tmavovlasého muže z kavárny.

,,Clary?" zašeptala jsem. Clary se na mě otočila a objala mě. Začala jsem vzlykat a Clary mě utěšovala. Odtrhla se ode mne a vyptávala se tmavovlasého muže kde jsme, kdo jsou a co tu děláme.

,,Tak ve zkratce" začal. ,,Jsme superhrdinové nazýváni jako Avengers. Jste v našem bytě a vzali jsme sem vás, protože víme , že jste přišly o matku. Byly jste omámeni plynem. Máte kam jít?" zeptal se.

,,Máme, ale nemáme peníze na zaplacení nájmu a na uživení" odpověděla Clary. ,, Ale samozřejmě tady nezůstanem" řekla jsem a snažila se vstát.

,, A kam půjdete?" zeptal se dlouhovlasý muž s kladivem v ruce.

,,Něco vymyslíme" řekla Clary, ale na konci se jí zlomil hlas.
„Můžete tu zůstat. Dva lidé se v téhle velké budově snadno ztratí. A nikomu z nás to nevadí“ snažila se nás přesvědčit zrzka.