Codes.

Kapitola 2.

*Dylan*

Tam, kam mne Derek odvedl bylo spoustu hluku. Každou chvilku kolem nás někdo proběhl nebo z nějakého důvodu potřeboval s Derekem mluvit. Neříkám že mne to překvapilo, ale cestou tam jsem nezaregistroval ani jednu jedinou ženu. Všude kolem nás byli samí kluci. A to doslova. Nacházeli jsme se v jakési budově která vypadala, že tu stojí alespoň...hodně dlouho. Vystoupali jsme asi tři poschodí a Derek na konci schodiště zahnul doprava. Míjeli jsme plno dveří s čísli a já si všímal, že se po mně všichni kluci co vykukovali z pokojů, otáčí, divně civí nebo můj příchod nějak komentují... ,,Tohle bude tvůj pokoj." Derek se zastavil až na konci chodby u posledních dveří s číslem 623. ,,To je tu vážně tolik pokojů ?." ,,Nepokládej mi hloupé otázky." lehce se zamračil a já si řekl ,že předtím vypadal víc jako člověk který humor vyhledává a jen tak lecos ho nerozhodí. Jen jsem pokrčil rameny a vešel do mého pokoje. Nebyl nijak velký, možná to dělala ta postel co zabírala skoro celou místnost. Vypadala pohodlně. Chtěl jsem se ho zase zeptat na nějakou, podle něj určitě hloupou otázku ale on mne předběhl. ,,Tady vlastě budeš jen spát takže moc místa nepotřebuješ, většinu času budeš trávit spíš dole s ostatními. Někomu vadí že je na pokoji sám ale věř mi, že trocha soukromí jistě přijde vhod. Jo...a klíče od tohohle pokoje nemám takže.." ,,Takže to s tím soukromím zas tak žhavý nebude co..?" skočil jsem mu do řeči a on se překvapivě usmál. ,,Teď si trochu odpočiň, ráno ti řeknu víc." otočil se k odchodu ale u dveří se zarazil. ,,Nepokoušej se utéct, nenese to dobré následky." s těmito slovy zavřel dveře a zmizel do kraválu který se ozýval z chodby. Rozhlédl jsem se po místnosti. Pokud jsem nepočítal menší skříň vedle dveří a postel...byl to pokoj bez nábytku. Velké zrcadlo hned vedle okna místnost opticky zvětšovalo. Bylo přidělané na zdi hned vedle postele, takže když na ní někdo ležel zády ke dveřím perfektně na ně viděl i bez otočení hlavy...jinak jsem v tom žádná pozitiva nenašel. Chvilku jsem přemýšlel co je tahle budova vlastně za místo, kam mne Derek vzal a proč, taky jsem přemýšlel nad tím že mi byl Derek něčím povědomý a pak jsem se prostě jen natáhl na postel a s hlavou hluboko v polštáři usnul.

Ráno jsme se všichni měli sejít v hale. Obrovitánská místnost s mnoha stoly ke kterým jsme si postupně posedali a čekali co bude dál. Jak už jsem se dozvěděl od jednoho kluka kterého jsem ráno potkal na chodbě, ostatní tu byli jen o pár dní déle a stejně jako já neví co se děje, nebo co se bude dít dál. Dělili jsme se na tři skupiny. První skupina se skládala s lidí kteří tady tomu veleli, alespoň jsem si to tak myslel, bylo jich celkem 8 a byl mezi nimi i Derek a ostatní osoby jemu podobné... Druhá skupinka o trochu větší o počtu tak třiceti lidí, ve které jsem zahlédl asi dvě ženy...Pořádně jsem nevěděl co si o jejich skupině myslet. A nakonec skupina kluků jako jsem byl já. Naše skupina byla nejpočetnější, možná kolem stovky nebo dokonce i víc. Než kdokoliv začal mluvit nebo něco vysvětlovat, měli jsme se najíst. Nejrůznější lidé nám nosili nejrůznější jídla a skládali je před nás na stůl. Nejspíš se tady pořád něco odkládá... Ale hlady už jsem šilhal, mé poslední jídlo byla nechutná nazelenalá polévka kterou mi jaksi náhodou přinesl celník co hlídal v mém bloku.. Takže cokoliv na stole vypadalo skvěle a milionkrát lepší než ono zmíněné jídlo. Derek obcházel stoly kolem dokola a tvářil se vážně. Ostatně...zatím jsem ho ještě neviděl tvářit se jinak. ,,Někteří z vás jsou nejspíš zmatení." Promluvil vysoký, blonďatý muž který patřil do stejné skupiny jako Derek a tiše si odkašlal. ,,Možná si nepamatujete to proč jste se ve vězení nacházeli nebo co jste dělali předtím ale ujišťuji vás, že nám," ukázal na sebe a pár dalších lidí za ním... ,, můžete plně důvěřovat. Za naší pomoci se tu budete zdokonalovat a připravovat se na to, být stejně dokonalí, rychlí a chytří jako my. Aby jste se na konci výcviku mohli stát jedním z nás a postavit se těm kteří jsou pro nás tou největší hrozbou." Na chvilku jsem ho přestal vnímat a přemýšlel nad jeho slovy. Výcvik , Hrozba... ,,Jak už Aaron řekl...během výcviku se určí kdo zůstane a kdo vypadne." Blonďákovo místo nahradil Derek. ,,Vypadne ?." vykřikl kluk sedící naproti mně a pár lidí se k němu přidalo. ,,Nevybral jsem si že tu chci být ! Co semnou bude pak ?! S náma všema ?!" ,,Vybrali jsme vás proto že jste dobří. Takže je jen na vás že nám ukážete že jsme se nespletli. Nedoporučuju vám něco nezvládnout nebo tak.." sarkasticky se zasmál a ostatní se dali do bouřlivého nesouhlasu. Já se radši nevyjadřoval. Snažil jsem se si v hlavě všechno srovnat a přijít na to co se tady vlastně děje. protože ani Aaron nebo Derek mi to moc neujasnili. Derek se najednou vynořil těsně zamnou. ,,Půjdeš semnou." ,,Proč zase já ?." snažil jsem se odporovat. Jeho obličej však dával jasně najevo že na něco takového není zvyklý a ani si zvykat nehodlá. ,,Už jdu..."

Zavřel dveře tmavé místnosti bez oken a rozsvítil světlo. Pokud se tak dalo říkat mléčné žárovce visící si jen tak na drátě ze stropu. ,,Upřímně se divim že to ještě svítí." podotkl jsem a on se zase tak zamračil. ,,Přestaň s tím." řekl suše a já chtíc nechtíc zmlknul. Chvíli jen tak stál přede dveřmi...Vůbec jsem se v té místnosti necítil dobře. ,,Jak jsem řekl. Vybíráme ty dobrý. Teď je jen na tobě ukázat jestli mezi ty dobrý patříš. Prosím, nezklam mně..." poslední větu vyslovil jako nějaké přání a potom mi bez jakéhokoliv varování nebo důvodu vpálil pěstí do žeber. Ostrá bolest mne srazila na zem, rozkašlal jsem se a v tu chvíli nevěděl vůbec nic. ,,Co to děláš ?!." huhlal jsem. ,,Neměj mi to za zlé." jen zavrtěl hlavou a další pěst přistála tentokrát kousek pod oko. ,,Sakra jsi normální ?!! Zbláznil jsi se ?!" do očí se mi pomalu hrnuly slzy a absolutně jsem netušil co budu dělat. Nikdy jsem se neuměl prát, nikdy jsem neměl důvod to dělat... ,,Dylane no tak. Ukaž co v tobě je já vim že to dokážeš.." Tentokrát mi dal facku a chvilku počkal až se vzpamatuju. ,,Býval jsi silnější." ,,Cože ?! Říkáš věci který absolutně nedávaj smysl..." pokoušel jsem se vstát a opíral se o stěnu. Jeho napřahující se ruka a následná bolest projíždějící celým tělem... Snažil jsem se to ustát , něco udělat... Bylo mi špatně a celý jsem se třásl. ,,Dělej něco !." zařval. ,,Nevím ! Nevím co ! Prostě nevím !!." snažil jsem se krýt před jeho pěstmi a v mém těle začínalo převládat naštvání. ,,Tak dělej !." zařval ještě jednou a já jeho křik slyšel z dálky. Nové a nové rány na mém těle, zlost a slzy....A najednou ticho. Jiný člověk ve mně se začínal vzpírat. Jako bych se najednou stával někým jiným, rostl a rostl, dodával na síle. Chytl jsem Dereka pod krkem a jedním pohybem ho mrštil proti zdi. Slyšel jsem jen náraz a pak jsem pomalu otevřel oči. ,,Dokázal jsi to.." řekl s pokřivenou grimasou v obličeji. Seděl na zemi a bolestně se opíral o stěnu ve které po něm zbyla menší prohlubeň. ,,Dereku ?!." všechna bolest co jsem cítil byla pryč, na mém těle nebyli žádné známky po boji a já byl klidný.. ,,Co je ti ?." klekl jsem si k němu a chtěl mu pomoci zvednout se. ,,Zvládl jsi to." dokola opakoval tato slova a já sám si pořád nebyl vědom toho, co že jsem to vlastně udělal. Zhluboka dýchal a díval se mi přímo do očí. Tak zvláštně, překvapeně a hluboce...Pak se jen zarazil a rychle se podíval jinam. ,,Půjdeme."

 ,,Zvládl to?  Jak mu je?.. Co se ti stalo??." Derek otvíral dveře místnosti ve které jsem ještě nebyl. Podle hlasů zevnitř bych si myslel že je to nějaká místnost do které mohli jen vůdci. ,,Můžeš teď jít Dylane." pokýval hlavou, pod okem se mu rýsoval parádní monokl, zatímco já na těle neměl ani škrábanec. Vážně jsem uvažoval nad založením deníčku s nadpisem "Věci co nechápu". Bez jakéhokoliv dalšího slova zabouchl dveře a já se na chodbě ocitl sám. ,,A co mám asi teď tak dělat hm?."

Nakonec mi jako dobrá volba přišla místní sprcha, kterou jsem našel při průzkumu terénu...Tenhle pojem mi přišel víc atraktivní než  "šmějdění po baráku který ani nevím co je".  Celý jsem vstoupil pod prameny vody užíval si kapičky lehce bičující mé tělo. Koupelna připomínala koupelny ve škole, do kterých se jdou všichni hráči umýt po náročném zápase lakrosu. Sprchy nasázené těsně vedle sebe v jedné místnosti celé z dlaždiček, bez jakékoliv zábrany. Ručník který jsem našel ve skříni v pokoji se mi teď náramně hodil. Musel jsem přemýšlet. Znovu a dlouho. O tom kdo vlastně jsem, co se odehrávalo v té místnosti, o tom jak jsem se ubránil a o tom jak se na mne Derek díval. My o vlku... Možná bych se obešel bez nahého Dereka, který si to nevzrušeně promenádoval napříč koupelnou. ,,Ahoj." řekl jen, jakoby nic a vlezl si pod jednu ze sprch. Rychle jsem se zakryl ručníkem a on se tomu smál. ,,Pochybuju že máš něco ,co jsem ještě neviděl."   ,,Mohl bych se tě na něco zeptat ?" ,,Na cokoliv." pokrčil rameny a sprchu pustil naplno.,,Co se bude dít dál ?." zeptal jsem se a sledoval jeho nahé tělo pod proudem teplých kapek které si po něm vytvářeli nejrůznější cestičky. Byl hezký...vážně hezký. ,,Budeme vás trénovat. Všechny, co jsou nějakým způsobem stejní jako ty."

DALŠÍ DÍL NA SVĚTĚ ... TAK HROZNĚ MNĚ BAVÍ TO PSÁT :3 JINAK DĚKUJU I TĚM MÁLO LIDEM CO TENHLE PŘÍBĚH ČTOU A BUDU RÁDA KDYŽ HO VYDRŽÍTE ČÍST I NADÁLE. !!