Codes.

Kapitola 7.

,,Škola ?." ,,Tady mají Planty spolek. Večer tu mívají přednášky..." ,,A co je na tom nejlepší ? Ředitel téhle školy patří k nim. Kdyby si u nich chtěli pár amatérských sezení udělat například Padlí asi by nás poslali do háje." Peter si zapálil cigaretu a Derek mu jí vyrval z pusy a zmačkal. ,,Ano. A proto se tu budeme chovat slušně." Potom se zatvářil přísně a Peter jen protočil oči. ,,Nemáme si vzít třeba návleky ? Víš...aby jsme nenašlapali."

,,Větší nudu jsem ještě nezažil." Peter pořád mluvil a vrtěl se na místě, hned vedle mně a Bena, které si takticky zaujal. ,,Musím na záchod." Ben si povzdechl a hned jak odešel jeho místo obsadil Derek. Fantastické. Seděl mezi lidmi co se už od pohledu nenávidí ale pořád jsem nevěděl proč. ,,Děkuji vám za vaší pozornost a za týden na shledanou.!" vysoký muž v tmavě šedé košili dokončil svou přednášku a lidé kolem nás se začali zvedat. Derek dal pokyn a když se místnost vyprázdnila sešli jsme jeden po druhém dolů k podiu s menším stolkem a tabulí. ,,Pokud vím, někteří z vás tu nejsou vítáni." řekl zase ten v košili. Jeho hlas zněl poněkud klidně a sebejistě. ,,Ale notak. Neříkal jsi že s nimi vycházíte dobře ?." Kolem nás se začali objevovat další a další lidé, pomalu jsem se začínal cítit nepříjemně a Peter se na Dereka díval s otazníky v očích. ,,Vycházíme. S nimi ale ne s tebou." řekl další z Plant a Peter udělal svůj oblíbený obličej který se skládal z lehkého úšklebku a protočených očí. ,,Řekněme ,že jsem udělal pár blbostí proto, abych se dostal zpátky nahoru a oni mne teď nenávidí." otočil se na mně a pak si odkašlal. ,,Takže...počkám venku." ,,Myslím že už jistě víte proč jsme tady.." Derek začal zlehka a potom všem Plantám převyprávěl celý příběh. ,,Chaméra." řekl ten v košili a jeho hlas asi na chvíli nezměnil tón. ,,Setkali jste se s tím někdy ?." ,,Jediné co vím je že látka kterou v sobě má dokáže zabít kteroukoliv nadpřirozenou bytost. Anděla i démona..." ,,A to, že teď jde po nás.." dodal jsem a Justin najednou vyjekl. ,,Co je ?." ,,Slyšeli jste to ?." Justin si tiskl dlaně k uším...Po chvilce spadl na zem, svíjel se a nahlas křičel. ,,Justine !.Co se děje ?!.Justine !." Theo ho chtěl zvednout a Derek zpozorněl. Všechny Planty byli najednou pryč. ,,Musíme zmizet. Hned !." Theo vzal Justina do náruče a chaos který ve vteřině nastal by se dal krájet. Chaméra byla tady. Nedokázal jsem si představit tak to stvoření asi vypadá. Jediné co jsem věděl bylo to, že z toho mám opravdu velký strach. Ben... ,,Dereku !." zakřičel jsem. Nasměrovával ostatní k východu a snažil se celou situaci nějak zvládnout. ,,Dereku ! Ben...Není tady musím jít pro něj." A než stačil zaprotestovat proběhl jsem kolem něj a zatočil na druhou stranu. Zatímco ostatní utíkali ze školy pryč já se do ní víc a víc potápěl. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo Justinovi a modlil se, abych Bena našel a společně jsme vyvázli ve zdraví. Kde tak můžou být ve škole záchody.. Bez váhání jsem zahnul za roh. ,,WOoo..." stačil jsem zakvičet než jsem vrazil do Dereka. Moc se mi ulevilo že je to právě on. ,,Až budeme venku vlastnoručně tě zabiju.! Co nejrychleji teď najdeme Bena a pak padáme rozumíš ?! Kreju tu záda." Pak už neřekl nic. Chaméra. Z ničeho nic se před námi vynořila a nám došla veškerá slova. Vypadala jako nějaká ještěrka...Obrovská, tmavě šedo-zelená slizká potvora ze které se mi naježili snad všechny chlupy v těle. Přítmí na chodbách dodávalo všemu tajemný nádech a než jsem se stačil vzpamatovat Derek mne chňapl za tričko a rozběhl se pryč. A aby toho nebylo málo přímo před námi si to promenádoval Ben. Šel v klidu a pohodě, s rukama v kapsách... Jeho posezení na místních toaletách mohlo za to, že o všechno dění přišel. ,,Bene !." Derek zakřičel znovu a Ben se prudce otočil. K tomu aby běžel ho nemusel nabádat nikdo. Dveře ven byli tak blízko... Ben měl velký náskok. Popadl dveře za kliku a vypadl ven. Běžel jsem tak rychle...nohy mne hrozně bolely a Chaméra za námi hlasitě zařvala. Jedním skokem se ocitla před námi. Silný, zelený ocas švihl do stropu a udělal v něm obrovskou díru z jednoho patra do druhého. A východ byl ten tam. Zvedal jsem se ze země a rozhlížel se kolem. Všude byl prach, sutě a kusy dřeva. Utíkal jsem. Chaméra nás s Derekem rozdělila. Neměl jsem ani tušení na kterou stranu běžel a kde se právě nachází on, nebo snad já. Doběhl jsem za roh a udýchaně se sesunul k zemi. Mysli...Tak sakra mysli. Ten strašlivý řev se ozval znovu a tentokrát opět nebezpečně blízko. Mohl jsem slyšet jak si to Chaméra našlapuje napříč chodbou. Opatrně jsem vykoukl za roh.. Rozhlížela se na všechny strany. Co by se stalo kdyby mne teď našla... Srdce hlasitě bijící musela slyšet snad na tisíc metrů a já se pokoušel nedýchat a nehýbat se abych se neprozradil. ,,Dylane.." ,,Dereku !." vyjekl jsem. Konečně jsem ho zase našel. ,,Musíme vypadnou. Najít jiný vý..." Derek nestačil doříct větu. Ocas té stvůry ,co ho srazil k zemi, mu nedovoloval se znovu postavit. Jeho tělo zůstávalo jen bezvládně ležet. ,,HEy !" kus dřeva, ležícího na zemi, se jevilo jako ideální zbraň. Celý jsem se klepal a Chaméra do mne zabodla svůj pohled. ,,Tak pojď !." Bojový výkřik, při kterém jsem po ní mrštil onen kus dřeva, který se při velikosti Chaméry změnil v neškodné párátko a pro mou ochranu neudělalo absolutně nic. Házel jsem po ní další a další kusy dřeva a to ji nejspíš rozčílilo natolik aby znovu nahlas zařvala. Pak se všechno seběhlo tak rychle... Chaméra po mně skočila a já tvrdě dopadl na zem. Drápy které se mi zarývali hluboko do kůže, slizké, šupinaté tělo... Rukou jsem šmátral po kusu dřeva povalující se vedle mně na zemi. Kousek, kousíček... Jedním švihem jsem špičatý konec zabodl do té tmavě zelené kůže. Stačilo to natolik abych se potácivě zvedl a zaujal bojovný postoj. Mé ruce začínali lehce zářit světle fialovou barvou a já se plácl do čela, že mne to nenapadlo dřív. A když se Chaméra pokoušela vstát využil jsem snad všechnu zbývající energii na vytvoření aury která by ji zcela zneškodnila. Musel jsem zavřít oči, soustředit se, všechny svaly v těle napnuté. Krev proudící v žilách a stoupající adrenalin... Nadechl jsem se a pak všechno vypustil ven. Otevřel jsem oči. Chaméra ležela na zemi, nehýbala se a k mému štěstí ani neprokazovala nejmenší známky života. Prudce jsem dýchal. ,,Dereku..." vyhrkl jsem a rychle se hrabal na nohy. Jeho bezvládné tělo leželo na zemi blízko mně. ,,Dereku !." vrhl jsem se k němu a plácal ho po tvářích. Na rameni měl hluboký škrábanec, celé triko od krve a já radši nechtěl vidět další zranění co mu to stvoření způsobilo. ,,Dereku !..Notak...Dereku.." ležel mi v náručí, cloumal jsem s ním a začínal jsem se klepat jěště víc než jsem se klepal do teď. ,,Vzbuď se...prosím tě, vzbuď se." šeptal jsem a připadal si tak bezradně... ,,Ah..h..." Derek se prudce nadechl ,škubl sebou tak až jsem se lekl a sám se vzpřímil do jakého si křivého sedu. Skočil jsem mu kolem krku a silně ho objal. Tolik jsem se bál... A Pak ho políbil. Hluboce a spontánně ,hladil ho ve vlasech a ujišťoval se ,že je v pořádku. A když jsem slyšel malé zamručení, odtrhl jsem se od něj a Chaméru která bolestně mručela tentokrát znehybnil úplně. Pak se otočil zpátky na Dereka. Seděl tam, na zemi a celý se červenal. Opravdu se červenal a hloupě se usmíval...,,Kluci ?!."

Dalo by se říct že v tu chvíli bylo všechno za námi. Justina, Dereka a mně dali na nemocniční oddělení. Bylo to spíš preventivní než aby nám opravdu něco bylo. Padlí se přeci umí hojit. Ale kdo na tom byl nejhůř byl právě Derek. Chaméra ho podrápala i na krku a rýhy byly dost hluboké na to, aby se mohly zahojit hned. Justin se zdál být zcela v pořádku a hned další den mohl z nemocničního odejít. A já, i když jsem si přál aby mne bolest z malých skoro zacelených ranek přešla, byl rád ,že tu ještě můžu být a že tu Derek nezůstane sám. I když jsem věděl že se o sebe dokáže postarat sám.

Další den byl pohřeb. Pohřeb padlých, všech padlých které si Chaméra zvolila za své oběti. Všechny rakve stály v jedné řadě vedle sebe. Zemřelo tolik lidí, některé z nich jsem ani nestačil dobře poznat ale bylo mi úzko. Všichni jsme na sobě měli černé obleky... nikdy jsem neměl rád pohřby. Všichni vůdci stáli před rakvemi a v tichu které nastalo se ozýval jen hlas větru a přicházejícího deště. První kapičky začali smáčet suchou zem a tváře nás všech.. A pak... Derek roztáhl křídla. Obrovská, černá a nadýchaná křídla která se najednou ocitla na jeho zádech. A po něm všichni ostatní vůdci, jeden po druhém. Pro poctu všem mrtvým. Derekova křídla byla největší, trvalo mi jen chvíli přijít na to že velikost křídel značí postavení. Bylo to jednoduché, a krásné...

CHTĚLA BYCH MOC PODĚKOVAT MÝM ČTENÁŘŮM, I KDYŽ VÁS NENÍ MOC ALE PŘECI JSTE.