Codes.

Kapitola 3.

,,Máte v moci vytvořit auru. Jen vy dva a jeden kluk z jiné skupiny co to nějak nezvládl nebo co... Nikdo jiný z těch lidí co přišli s vámi. Musíte vědět co ovládáte a co všechno s tím můžete dokázat. Od teď pro vás bude už jen lehčí a lehčí ovládat ji a umět ji dobře používat. Přes tyhle věci je dobrý Derek. Vezme si vás dva na starost." Aaron dokončil svůj proslov a já měl jednu věc z krku. Teď už jsem alespoň věděl co se včerejší den stalo. ,,Co se stalo s ostatními ?." kluk ke kterému Aaron promlouval společně semnou vypadal smutně. ,,Někteří budou přiřazeni ke skupině Obránců a ti co to nezvládli vůbec jsou buďto mrtví nebo někde daleko od Plochy." ,,Mrtví ?." zopakoval jsem po něm slovo které mne nejvíc zarazilo a Aaron jen kývl hlavou. ,,Teď běžte s Derekem." Pokynul na dveře ve kterých už jmenovaný stál. Tvářil se vážně a svýma modrýma očima mapoval každičký kousek našich tváří.

,,Jsem Ben." po dlouhé době, co jsme šli chodbou, na mne ten kluk promluvil. ,,Já Dylan." pokoušel jsem se o přátelské představení... ,,Derek." Derek se otočil a ne moc přesvědčivě se ušklíbl. ,,Budeme si říkat i zájmy ?." ,,Myslím že se obejdu i bez toho." ,,To je fajn." Rozhovor mezi Derekem a Benem jsem nechal daleko za sebou a přemýšlel nad tím, kam nás vede. Byl jsem vedle Dereka tak blízko, v poslední době na mně působil zvláštním způsobem... Na tváři měl krátké dvoudenní strniště... proboha Dylane vzpamatuj se. Derek zahnul do jiné chodby a my jako poslušní pejsci cupitali za ním. ,,Teď jdeme ještě pro Patricka. Ať už vám Aaron řekl cokoliv Patrick z vás tří obstál nejlépe. A když už jsme byli všichni Derek nás zavedl do místnosti která vypadala jako opuštěný sklad. ,,Něco si o tom řekneme. Aby jste o tom věděli alespoň něco. Jak už jste asi viděli dokázali jste vyvolat auru když jste se naštvali nebo když jste cítili bolest. Pak ji můžete vyvolat když je vám zima, teplo když jste nervózní, zabouchlý ...a další takový kraviny." pokýval hlavou a sám sobě se zasmál. ,,Něco si teď vyzkoušíme." zamával provazy které sebou vláčel celou cestu. ,,Někam vás teď každého přivážu a budete mít přesně hodinu na to aby jste se sami dokázali vyprostit. Zní to vážně divně ale je to dobrý způsob jak trénovat." pokrčil rameny. Bena přivázal k kovové tyči přidělané ke zdi, stejně jako Patricka na druhé straně místnosti. Nevím k čemu ty tyče sloužili normálně... Derek mne chytl za ramena a zády přitiskl k prázdnému regálu... Cítil jsem, jak se mi zrychlil tep a jemně se zatřásl, každý jeho odtek byl jako maličký elektrický výboj. ,,To jsi se zaláskoval nebo co ?." Patrick se na mně šklebil od tyče a já si všiml světle červeného světla rýsující se kolem mého těla. Aura... ,,Budeme se učit to ovládat." Derek se pousmál. Vážně se pousmál ! Nebylo to ušklíbnutí ale úsměv. Poprvé za celou dobu jsem ho viděl usmát se. ,,Měl by jsi se snažit víc Patricku. Na nejlepšího už by jsi měl být dávno venku. A ještě něco. Červená značí vzrušení ne lásku. Ta je bílá." Pozvedl obočí a lehce zamrkal. ,,Hodně štěstí."

,,Výborně Dylane. To jsem nečekal. ,,Já zas nečekal pochvalu nebo něco takovýho." podával jsem Derekovi provaz a bez jakýchkoli dalších otázek se posadil na židli proti němu. ,,Zítra večer bude oslava." ,,Jaká oslava.?" ,,Oslava zvolení mezi Vůdce." ,,Cože ?." ,,Copak jsi vážně tak natvrdlej ?." přimhouřil oči a lokty si opřel o stůl. ,,Jeden z vás tří má možnost, dostat se mezi deset Nejvyšších a-.." Větu nedokončil, do dveří vtrhl Patrick. ,,Mám to. Celkem brnkačka." ,,Když to pro tebe bylo tak jednoduchý proč jsi nebyl první ?." Derek vstal ze židle a převzal od Patricka provaz. Po malé chvilce přišel i Ben a Derek se zase na chvilku tvářil spokojeně. ,,Myslím, že by to pro dnešek mohlo stačit. Můžete si jít po svých. Na zítra se dobře vyspěte, protože vás čeká další zkouška." A my dlouho neotáleli...

Otáčel jsem se v posteli ze strany na stranu a jako každý večer přemýšlel. Nic tady nedávalo smysl a já pořád tápal po něčem, co mi uniká. Po marných snahách usnout jsem se na posteli posadil. Nevím jestli za to mohla blížící se bouřka, co sebou přinesla i vítr který si pohrával s větvemi stromů a dlouhou trávou rostoucí na zahradě, kolem domu obehnaného vysokou zdí. Chvíli jsem se díval ven z okna a pak se postavil. Neměl jsme hodinky abych se mohl podívat kolik hodin je ale odhadoval jsem něco málo po druhé hodině ráno. Oblékl jsem si tričko a volné tepláky ,otevřel dveře a vyšel na chodbu. Není lepší doba na průzkum než tahle. Procházel jsem dlouhou chodbou a míjel hodně dveří z různými čísly. Míjel jsem schodiště a došel až na druhý konec chodby. Když jsem nic podezřelého neviděl, chtěl jsem se vrátit zpátky do pokoje. Knihovna ? Nikdy jsem si toho nápisu nevšiml. Na poslední chvíli mne zaujali předposlední dveře na pravé straně. V Knihovně se vždycky může něco najít... Otevřením dveří následovalo tiché zavrzání. Vypadalo to, jakoby tam už dlouho nikdo nechodil. Celá stěna naproti dveřím byla prosklená, pravou polovinu místnosti lemovali nejrůznější police s knihami a malý stolek na kterém seděl globus. Nakoukl jsem dovnitř... Mou tvář osvítil první blesk a mne se zatajil dech, když jsem slyšel, jak pod sílou hromu duní celá zem. Zábly mne nohy a já uvítal koberec, který byl v celé knihovně položen. Dveře se stejným zavrzáním i zavřely a já popošel blíž ke knihovně. Byli tam nejrůznější knihy všelijakých žánrů, některé byli psané v latině. Latinsky jsem neuměl... Svícny s zapálenými svíčkami působili, jako bych se ocitl středověku. Na stole společně s globusem ležela otevřená kniha, posadil jsem se na křeslo ke stolu a chtěl si přečíst její název... Co je to za zvláštní globus ? Vypadal staře a už se skoro rozpadal, místo zemí na něm byli jakési nápisy a obrázky. Každou chvíli mne osvítila záře blesku, prstem jsem opatrně přejel po obrázcích na globusu a chtěl s ním otočit... Ozval se skřípot, strašlivý hluk trhající uši.. Zvedl jsem hlavu a díval se na knihovnu, její pravé křídlo se začínalo odsouvat a já se znovu podíval na ten globus.. ,,Nejen že jsi divnej...Ještě tohle umíš.." zavrtěl jsem hlavou a vstal ze židle. Nahlížel jsem do otevřeného prostoru a v té tmě neviděl ani na píď. V hlavě jsem se omlouval svícnu ,který jsem zbavil jednoho ramene a svíčky. Schodiště vedoucí někam dolů nepůsobilo zrovna květnatě. První schod mne zastudil do bosého chodidla, natáhl jsem svícen víc do tmy a rozhodl se jednat. Párkrát mne napadlo, že ty schody snad nemají konce... Pak jsem se ocitl v maličké, studené místnosti. Smrdělo to tam zatuchlinou a plísní. Notak...Kde je důvod proč je tahle místnost skrytá ? Přes celou zeď tu bylo natažené plátno s podobenstvími lidí s křídly. Hromy tu byli slyšet o trochu méně ale blesk sem zalétl každou chvíli. Na plátně, úplně vlevo nahoře stáli , v pravidelném kruhu, čtyři vysocí muži s obrovskými křídly ... Michael, Gabriel, Rafael, Uriel... Archandělé. Jen malý kousek pod nimi byli lidé menší a ve spodní pravé části postavy nejmenší. Jakoby ti nahoře hrozili těm lidem dole...Měli zvednuté ukazováky a zamračené tváře. Celé plátno bylo popsáno slovy. Nemusel jsem přemýšlet dlouho aby mi došlo, že jsou napsány v latině. Lidé v pravém dolním rohu před těmi velkými utíkali, za nimi jakoby se propadala zem a oni se báli. Přisunul jsem svícen blíž abych se mohl podívat na poslední objekt na tom velkém plátně. Znovu se zablesklo a na plátně se najednou objevil stín. ,,Co tady sakra děláš ?!." Šíleně jsem se lekl a málem upustil můj jediný zdroj světla. ,,Dereku.." ,,Tohle si neměl vidět. Pojď nahoru...Okamžitě." zvýšil hlas a já ho chtíc nechtíc musel poslechnout. ,,Proč nemáš boty proboha.?! Nastydneš." Jakoby na tom záleželo... ,,Co si tam sakra dělal ?.." začal se vyptávat na nejrůznější věci a mluvil a mluvil. Stál tak blízko...teprve teď jsem si všiml že je skoro o hlavu vyšší než já. ,,Andělé že jo ? To je to, co jsme." řekl jsem potichu a trochu zaklonil hlavu abych se mu podíval do očí. Stočil svůj pohled jinam a podrbal se na čele. ,,Ne...nejsme andělé. Jsi moc mladý na to aby jsi dokázal celou pravdu pochopit." ,,Tak co jsme ?." dožadoval jsem se vysvětlení a on hlavu prudce otočil zpátky ke mně. ,,Démoni. Ti co se vzepřeli Bohu... Padlí andělé." ,,Padlí ?." ,,Vrať se zpátky do pokoje." ,,Můžeš mi o tom říct víc ?." ,,Vrať se zpátky do pokoje." ,,Ale...- ,,Běž." jeho slova zněli jako příkaz o kterém se nehodlá dohadovat. ,,Počkej ještě.." zastavil mne a jemně mne uchopil za rameno. Jemně jsem se zachvěl, celým tělem jakoby projel elektrický výboj..,,Když budeš mít jakékoliv otázky... přijď zamnou. Za nikým jiným. Za mnou." ,,Dobře, mám pár otázek hned teď.." ,,Až budeš mít nějaké otázky a nebude půl čtvrté ráno." ,,Fajn.." šeptl jsem a litoval toho že mne už pustil. ,,A teď běž."