Codes.

Kapitola 12.

,,Děkuju, děkuju že jsi vyhověl v mých prosbách." seděli jsme u večeře a on se na mě zase díval svým věčným pohledem.
,,Moc to pro mě znamená."
,,Vyhovím ti vždy ve všem... Ačkoli nechápu proč byla zrovna tato věc pro tebe tak důležitá."
,,Co s nimi bude ?"
Vysvětloval mi že za to co provedli je nečeká nic dobrého. A taky, že odstranění jmelí z jejich blízkosti jim uleví jen do doby co se tu sejdou všichni ti, kteří rozhodnou o výši trestu. Nechápal jsem co provedli.
,,Za to co provedli čeká všechny náležitý trest."
Mlčel jsem. Za těch pár chvil strávených s ním mi došlo ,že zbytečně kladené otázky jsou jen ztrátou času. Odpověděl by stejně jako pokaždé. Časem pochopíš.
A tak jsme jen nečinně seděli.
Nebylo mi dvakrát nejlépe, jmelí vážně nebylo dobré pro zdraví nás všech.
,,Měl by jsi něco sníst. Nabrat zpátky sílu." Pokynul na můj talíř a na všechno jídlo kolem.
Poslechl jsem ho. Pokud jsem z něj chtěl vytáhnout alespoň nějaké informace o tom kdo je, kdo jsem já, proč tu jsme...
Jako bych si zvykl na všechen ten zmatek v mé hlavě a už jen čekal na chvíli kdy se zblázním doopravdy.
Vlastně jsem měl docela hlad.

Trval na tom, že se spolu posadíme ke krbu.
Zatímco on se posadil na pohodlně vypadající pohovku , já se schoulil na kožešině před krbem. Kolena co nejvíc u brady. Díval jsem se na plamínky olizující kusy dřeva a cítil se znovu tak unavený.
,,Copak jsi si nikdy nevšiml těch zvláštností ?" Promluvil po dlouhé době.
,,Mám jiná křídla." Pokrčil jsem rameny. ,,Jsem ...jiný než oni."
,,Jsi stejný jako já." Šeptl a najednou se ocitl v těsné blízkosti.
,,Patříš sem... Sem ke mě, k nám..." Jeho hlas byl zoufalý. Snažil se mi něco vysvětlit , možná něco moc důležitého , v mé hlavě se však nacházela jakási hráz zamezující všechny tyto informace. Přál jsem si aby se protrhla, abych mohl všechno vědět a chápat...
Chvíli se na mě zas jen díval.
,,Tak moc si přeji aby jsi porozuměl... Aby věci byly jako dřív. Štěstí, my dva." Zvedl se ze země. Na místě zbylo jen pár bílých peříček.
,, Nejsem padlý... '' zašeptal jsem, vyslovil jsem poprvé to, čeho jsem se tolik bál a co bylo očividné.
,, A moje jméno... nejspíš ani není Dylan.''
Vrátil se ke mě a znovu mě objímal. Z jeho těla sálalo teplo. Možná mi nebyl zas tak nepříjemný. Co když to byl jediný člověk... Co se mi snažil ukázat pravdu. Bodlo mě u srdce při pomyšlení na Dereka. Tak moc jsem se o něj bál a chtěl aby mne takhle objímal on... Setřásl jsem jeho ruce z mých ramen a pomalu se postavil na nohy. Stáli jsme proti sobě, mlčky a já si ho znovu prohlížel. Jeho tvář mi nic neříkala, nikoho nepřipomínala, nevyvolala žádnou vzpomínku.
,, Mohu jít teď k sobě do pokoje?.. ''
,, Jistě. '' povzdechl si a já kolem něj potichu proklouzl, zavřel se do pokoje a znovu se schoulil do klubíčka na postel. Byl jsem unavený, malátný... Přesto jsem se snažil neusnout. Rozhlížel jsem se po místnosti. Snažil se najít něco co by mne zaujalo, připomnělo mi, donutilo zamyslet se ještě víc a vzpomenout si. Nic. Jen prázdno a tma.

Vzbudil jsem se pozdě dopoledne. Cítil jsem se odpočatě a mnohem lépe než včera v noci. Ležel jsem v měkkých peřinách, zkoumal dlouhé linie nebes, které zkrášlovali mou postel. Nebesa v nebesích... Dlouho jsem jen tak mžoural a převaloval se ze strany na stranu. Vstal jsem až po delší době, pohodlnost tu nechyběla... To jsem musel uznat.
Rozhodl jsem se si s ním promluvit. Rychle se oblékl a otevřel dveře od mého pokoje dokořán. Chtěl jsem na něj zavolat. Došlo mi, že se mi ani nepředstavil... Stráže, kterých bylo Vždy všude hodně, nebyli nikde. Prošel jsem chodbou, nahlédl do kuchyně a obývacího pokoje s krbem, zastavil jsem se u dveří do jeho pokoje. Lehce zaklepal a když se nic neozývalo, vešel nesměle dovnitř. Jeho pokoj byl krásný, vlastně podobný tomu mému, jen o trochu víc vybavený a působil útulně.
Noční stolek, fotografie...
Fotografie.
Přistoupil jsem blíž a do rukou uchopil jednu z nich, v jemném zlatém rámečku. Byl to on. On a já. Objímal mne kolem ramen a společně jsme se něčemu smáli. Sledoval jsem všechny ty fotografie na jeho nočním stolku s otevřenou pusou. Jako bych byl na každé z nich... Jak bylo možné že jsem byl na každé z nich. Nepamatoval jsem si na žádný moment který fotografie zachycovali. Fotografii kterou jsem držel v dlaních jsem si přitiskl blíž k tělu a pomalým krokem došel až k výklenku v jeho ložnici vedoucí do druhé místnosti. Vypadl jsem bez váhání dovnitř chystal se něco říct, když jsem ho viděl. Možná to však nebyl nejlepší čas, vpadnout tam jen tak bez ohlášení. Jeho pokoj byl opravdu podobný tomu mému a další místnost, stejně tak jako má, byla ta s obrovskou kamennou lázní.
,, Nathanieli ! Nečekal jsem tě tu. '' usmál se a já nevěděl co říct.
Vlastně jsem nemohl odtrhnout oči od jeho nahého těla vstupujícího do horké vody.
Doopravdy vypadal jako anděl, byl anděl. Posadil se na kamenný okraj uvnitř lázně. Voda mu sahala lehce pod ramena, jemně máčela konečky blonďatých pramínků, možná jsem navázal moc dlouhý oční kontakt...
,, Můžeš se přidat pokud chceš. '' konstatoval a já se vzpamatoval.
,, To počká... '' vykoktal jsem.
,, Něco se děje? ''
,, V pořádku... Já, já počkám. ''
Couval jsem ze dveří a sám pro sebe si nadával. Posadil jsem se až ke krbu na koberec a znovu si prohlížel získanou fotografii. Jak je tohle možné... Jasně jsem mohl vidět svůj upřímný úsměv, štěstí, energii, elán...
,, Vzal jsem tě na pouť. Tak moc jsi tam chtěl. Vždycky jsem miloval jak jsi mne dokázal vtáhnout do všedního života obyčejných lidí. Pryč z chaosu.''
Nelekl jsem se když promluvil, z nějakého důvodu jsem dokázal poznat jeho přítomnost. Dál jsem jen seděl na koberci a zavrtěl hlavou. Přisedl si, tak jak to udělal včera večer.
,, Miloval jsi tyhle iluze... To, že nikdo jiný náš svět nevidí tak krásný jak ho dokážeme vidět my, pomáhal jsi mi tvořit naše malá oblaka přímo na zemi... Království které obyčejným lidem přijde jako ruiny... ''
Možná se snažil evokovat nějakou vzpomínku, pocit takový, jako jsem měl předtím, to co jsem cítil než jsem zapomněl. Jak jsem mohl zapomenout...? Jak bylo možné, že jsem nechápal o čem mluví...

Pozdě odpoledne rozdělal láhev vína. Seděl jsem u okna a díval se ven.
Vzal mne do zimní zahrady. Místnost plná květin a zeleňe. Velká okna, tvořící skleněnou stěnu, nabízela dechberoucí výhled ven. Znovu jsem dokázal pochopit tu iluzi našeho světa. Předtím o tom mluvil. Z poza oblaků se objevovalo město, domy, ulice... Svět jako by byl pod námi. Tak nízko a my tak vysoko... Ale nebyl. Hlavní brána vedla přímo na hlavní ulici. Dokonalý trik.
Podal mi sklenici vína. Lehce jsem v něm smočil rty a cítil jeho pronikavý pohled.
,, Tvoje oblíbené...'' snažil se usmát.
,, Vždycky jsme sedávali tady u okna, popíjeli víno, dívali se ven, stejně tak jako to teď děláš sám... ''
Pokynul jsem hlavou aby přišel ke mně a on nezaváhal ani na chvíli. Sesunul se k prosklené desce, dolů na podlahu, hned vedle mě. Vyprávěl mi, vyprávěl mi o našem životě. O našem životě? Byl to vážně můj život? Jeho hlas byl lehce zastřený, možná smutkem, nedokázal jsem to přesně určit. Sledoval jsem linie jeho obličeje a možná nevnímal co mi vypráví. Líbili se mi jeho vlasy, přistihl jsem se, jak toužím se těch vlasů dotknout. Modré oči,možná bych se v nich ztratil,navazoval dlouhé oční kontakty, hrany tváří a čelisti...
,, Vlastně je mi možná líto že... Si na tebe nevzpomínám. '' vyhrkl jsem bez rozmyšlení a on přestal mluvit.
Políbil mne. Drobné tělo choulící se pod jeho objetím. Položil si hlavu ke mně na rameno a trhaně dýchal. Vymanil jsem se z pod něj a rychlým pohybem převrhl sklenici vína... Rudá barva tekla po čistě bílé dlažbě. Nechal jsem ho, zlomeného možná ještě víc, samotného na podlaze... U okna kde jsme dříve sedávali spolu. A možná jsem mu nemohl dávat za vinu že mne políbil, on si na mne vzpomínal, moc živě, byl jsem součástí jeho života,důkazem byly fotografie a všechno co říkal, vše co o mně věděl... a teď jsem byl zpátky... Zavřel jsem se v pokoji a znovu se schoulil na zem k posteli. Snažil se srovnat si v hlavě co se vlastně stalo... A pak... Za celý den jsem si nevzpomněl na Dereka.