Codes.

Kapitola 11. (část druhá)

Díval jsem se do tváře muže s průzračně modrýma očima. Jako by byl okouzlený. Podpíral svou dlaní mou bradu a v jeho tváři se míhalo milion pocitů. Světlé, delší vlasy padaly okolo obličeje. Díval jsem se na něj s pootevřenou pusou a bál se mu jakkoliv oponovat. Dýchal pomalu a klidně, lehce se usmíval a málem by se rozplynul štěstím... Pak se zamračil, palcem ruky přejel po mé tváři, pár centimetrů pod okem kde se začínal rýsovat monokl a otočil se na ostatní. Pokynul hlavou a dal tak jasný rozkaz k uvedení Dereka a ostatních zpátky do cel. Muži v černých pláštích udělali tak, jak si přál. Potom se postavili do jedné řady. Jeho ruka opustila mou bradu a já se instinktivně znovu zahleděl do země. 

,,Kdo to udělal..." zeptal se. Jeho hlas působil klidně, zároveň výhružně a varovně. Zvědavost mě donutila hlavu zvednout a dívat se... Muži stáli v řadě, nikdo z nich neřekl ani jediné slovo. Naprosté ticho.

,,Kdo mu to udělal ?!" Zahřměl a mávl rukou. Po tomto pohybu se na tvářích všech jeho mužů objevili šrámy na vlas stejné těm mým. Slyšel jsem hlasitý tlukot svého srdce. Jako by chtělo vyskočit z hrudníku, svíral mne zvláštní pocit a přesto jsem se neodvážil ani pohnout. Jeden z mužů vystoupil z řady. Hned jsem poznal že je to on. A jen tak tam stál o krok blíž než ostatní a hlavu vztyčenou. Stačilo lusknutí prstů. Ozvalo se hlasité křupnutí a muž se sesypal k zemi. Prudce jsem vydechl a oči pevně zavřel...
,,Povstaň..." Jeho ruce mi pomáhali vstát a v další vteřině mne vedl někam daleko od cel. 

Právě zabil člověka a nikomu z těch lidí to nepřišlo nijak divné. Jen obcházeli jeho tělo a rozcházeli se do všech směrů. 

Nechápal jsem kam to jdeme a snad ani to proč jsem pro něj byl, vzhledem k předešlým událostem , tak důležitý.
Šli jsme dlouhou chodbou, zdálo se že je nekonečná. Z tmavé barvy postupně světlala jak jsme stoupali výš a výš. Zavedl mne do menšího sálu bez oken. Připadal jsem si jak v nějakém paláci. Všechno kolem vypadalo přepychově a zvláštně...Šel dál další z přemnoha dlouhých chodeb, na konci jedné z nich se zastavil u obrovských pozlacených dveří. Otevřel je dokořán a pokynul mi dovnitř. 

,,Tvůj pokoj..." řekl a znovu se na mne tak díval. Díval jsem se na obrovskou postel s nebesy, okrasné stěny a další místnost s horkou lázní, k žádnému z těch míst jsem necítil ani nejmenší vztah. 

,,Co ti to udělali... Tak řekni něco." uchopil mne za paži a já se mu vysmekl. 

,,Nevím ani kdo jsi." šeptl jsem a musel zaklonit hlavu abych na něj lépe viděl. Tiše dýchal a díval se na mne těma okouzlujícíma očima. 

,,Proč jsi ostatní zavřel dole ?" zeptal jsem se opatrně. 

,,Až příjdu na to jak... pochopíš to , možná...za nějaký čas." 

,,Za čas... Jak dlouho mám ještě na věci čekat ?! Nevím ani pomalu kdo jsem já sám ! Natož kdo jsi ty, kde jsem a proč se děje to co se děje !" utrhl jsem se a přistihl se že na něj křičím.

,,Víš co jsi způsobil ? Zabil jsi mého kamaráda a..." nestačili mi síly a musel jsem zavřít oči. Pokusil se mne obejmout. 

,,Nesahej na mě... vůbec se mne nedotýkej." ustoupil jsem o pár kroků dál a on sklopil hlavu...

,,Za nějakou chvíli bude všechno jako dřív... V pořádku. Až budeš chtít dostav se prosím na večeři. Budu na tebe čekat." řekl jen a z mého...pokoje zmizel.
Lehl jsem si na postel. Kolem mne se všechno točilo. Celý svět. Netušil jsem kde jsem a snad jsem ani neměl sílu na to , něco s tím udělat. Měl jsem jít na večeři ,jako by to byl úplně normální den, jako by neexistovalo nic z toho co se stalo dnes a dny předešlé. Pomyslel jsem na Dereka a srdce se mi sevřelo. Na Petera s Aaronem. Alfa... Zvedl jsem se z postele a udělal pár kroků ke dveřím. Zaposlouchal jsem se do okolních zvuků. Bylo tu takřka úplné ticho, možná až nesnesitelné. Přitiskl jsem hlavu na dveře, opřel se o ně dlaněmi a poslouchal. Až po pár minutách jsem se odhodlal dveře otevřít. Z nějakého důvodu jsem nedokázal vytvořit žádnou z aur která by mi dokázala pomoci. Vyšel jsem z pokoje ven a držel se u stěny dokud se mi neuklidnil tlukot srdce. Prošel kolem všech těch obrovských dveří a snažil se najít schody dolů. Přemýšlel jsem odkud přesně jsme přišli... Dlouhou chodbou hned vedle dveří, které byli oproti ostatním otevřené. V duchu jsem zaklel a v jednu chvíli ani nechápal můj strach. Přiblížil jsem se k těm dveřím co nejblíž...
,, Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho konečně našel. Je zpátky Samme. Věci se teď změní. Ale...jakoby byl omámený. Něco mu provedli... Vůbec mě nepoznává."
,,Je zmatený... Musíme mu dát nějaký čas. Samo místo na něj začne působit. Ať už ho vzpomínek zbavili jakkoliv... Slibuji že najdu způsob jak ho vrátit zpět úplně.

Došlo mi okamžitě, že se ti dva uvnitř místnosti baví o mně. Zhluboka jsem se nadechl. Opatrně se pokusil nakouknout dovnitř. Seděli zády ke mně, tlumeně se bavili a mne nezajímal obsah těch slov. Přešlápl jsem a po špičkách našlapoval kolem dveří... Pak se pomalu rozeběhl po schodech dolů. Byl jsem si jistý že mne nemůžou slyšet. Prudce jsem dýchal, všechny svaly napjaté... 

,,Dereku ?.." zašeptal jsem spíš ustrašeně než abych počítal s tím, že by mne vůbec mohl slyšet. 

Neustále jsem se otáčel. Šmátral rukama kolem sebe po stěnách z kamenní až konečně sestoupil z posledního schodu do podzemí. Byl jsem si jistý, že zanedlouho dojdu k jejich celám. Jako bych se motal v bludišti. S každým dalším rohem jsem si sliboval, že je to ten poslední. Odněkud ke mne doléhal hluk. 
,,Dereku ?" Zkusil jsem to znovu. Jediné co mi odpovědělo byla ozvěna.
Hluk.
Derek cloumal mřížemi , obrovská černá křídla se tyčila za ním. Křičel.
Možná jsem ho nikdy neviděl takhle.
,,Dereku..." Vydechl jsem a on se otočil za tónem mého hlasu.
Celý se třásl. Možná by každou chvíli padl vysílením.
,,Musím odsud... Musím pryč. Pryč. Musíme odejít... Musíme odejít.." jeho pohyby byly trhané. Křečovitě se držel mříží. Zavřel oči a jeho hlava klesla na mříže o které se opíral.
Přiběhl jsem k němu. Ruce provlékl mřížemi a uchopil jeho obličej do dlaní.
,,Dereku.. Dereku co se děje ? Prosím řekni mi co mám udělat a já to udělám."
Pootevřel  víčka. Otevřel  je dokořán  a jako omámený  a se díval na mě.
Jeho oči byly tmavé.
Nebyla v nich ani kapka modře kterou jsem tolik miloval.
,,Dylane."
,,Jsem tady..." Hladil jsem ho ve vlasech a jemně líbal na rty.
,,Musím pryč... Musíme ven. Odejít... Odejít." Mumlal pořád dokola a hlavou narážel do mříží.
,,Dereku co mám dělat ?.. Pomoz mi... Co se děje.."
,,Odejít... Ven... Pryč... Odejít..."
,,Dereku..." Uchopil jsem ho pevněji a snažil se vytvořit auru. Pomoci mu ven. Uchlácholit jo.
,,Jmelí Dylane. Copak jsem tě nic nenaučil ?" Aaron seděl schoulený pořád na stejném místě.
,,Nemůžeš nijak pomoci... Oslabuje nás. Jako bys neměl žádnou moc. Raději se vrať. Než se zcvokneš..."
Podivně se uchechtl.
Rozkašlal se a ústa z nichž mu začala téct krev zakryl dlaní.
Derek stiskl má zápěstí. Jeho očí se na chvíli zdály být modrými.
,,Budeš mě nenávidět. Ale já tě budu navždycky milovat." Prudce se nadechl. Jakoby bolestivě zasténal. Znovu uhodil hlavou o mříže...
,,Ne... Ne co to říkáš ?..Dereku..." Zamrkal jsem. Před očima se mi najednou zatmělo. A pak jsem padal znovu.

,,Neměl jsi tam chodit." Zase seděl předemnou. Mokrou žínkou mi otíral čelo a výraz v jeho obličeji byl ustaraný.
,,Zabije je to... Všechny... Musíš je pustit."
,,Nathanieli... Vždyť nevíš co mluvíš..." Mokrá stopa se znovu rozprostřela po mém čele.
,,Prosím... Prosím... Nemůžu dovolit aby se mu něco stalo." Mé slzy ho znepokojili ještě víc. Na jeho čele se objevila vráska.
,,Prosím..." Díval jsem se mu do očí. Jeho blonďaté vlasy splývali kolem obličeje. S mírným povzdechem zavolal své lidi. Něco jim říkal a já se modlil za Dereka.
Mluvil ke mě... Ale já ho neslyšel. Znovu jsem upadl do zapomnění.