Krev ve větru a oheň v srdci

26. Zbroj

Thranduil

Nechal jsem si zavolat elfa, který vyráběl zbroj. Jelikož jsem věděl že Mirakl bude chtít bojovat také, musela mít to nejlepší brnění.

I s elfem jsem zamířil do jejich komnat. Jakmile strážní otevřeli, spatřil jsem jí, jak sedí v křesle a čte si. Když však uslyšela, otvírání dveří zavřela knihu a podívala se naším směrem. „Thranduile..." Zašeptala a s úsměvem k nám došla. „Mirakl. Vím, že do boje budeš chtít jít s námi a tak budeš mít ty i Syky to nejlepší brnění." Mirakl se na mě překvapeně podívala. „A co Loki?" Musel jsem se nad tím pousmát, měla Lokiho ráda. „Neboj, bude mít také kvalitní brnění." Usmála se a kývla. „A o mě se nezajímáš?" Zašeptal jsem na oko dotčeně a svraštil obočí. „Ty půjdeš také do boje?" V jejím hlase byl strach. „Jistě. Nenechal bych bojovat mé elfy, bez toho aniž bych jim pomohl." V jejích očích se objevili slzy. „Co když se ti něco stane?" Vykřikla a prudce rozhodila rukama. „Neboj, nestane, už jsem nějakou tu válku zažil." Udělal jsem krok k ní a silně jí objal. „Nemusíš se ničeho bát. Měli by, jsme je porazit."

Odtáhl jsem se a usmál se. „Teď tě musíme změřit, aby ti brnění sedělo." Usmála se a došla až k elfovi, ten se usmál. „Můžu?" Zeptal se strachem v hlase. „Ano, můžeš začít s měřením, ale nic nezkoušej." Elf přikývl a pustil se do měření.

Když byl hotoví, odešel. Došel jsem k Mirakl a vzal jí za ruku. „Nechceš se jít podívat na Sykyho?" Lehce přikývla a vyběhla na chodbu. „Poběž!" Vykřikla a rozeběhla se ke stájím. „Pořád se chová jako dítě." Prudce jsem se otočil. Stál tam Loki. „To ano. Duší je dítětem." Loki se usmál. „Mohu jít za Lassiem?" nechápal jsem, že se ještě ptá. Bylo to jeho strýček. A hlavně Legolas měl Lokio rád, Mirakl však miloval. „Jistě, ty můžeš vždy." Loki se lehce uklonil a zmizel v chodbě. Já se jen rozeběhl chodbou do stájí.

Mirakl

Syky byl nádherný. Můj milovaný černý hřebeček stál ve svém boxe a nechával se od Noldora drbat za uchem. Dva elfové ho zatím měřili. Když mě hřebeček spatřil, bujně zařehtal a zvedl hlavu. „Také tě zdravím hochu." Potichu jsem vešla do boxu. Strážní se ihned uklonili a ustali tak ve své práci. „Má paní." Noldor se na mě podíval s jiskřičkami v očích. „Velice mu to sluší. Je ho pro bitvy škoda." Noldorova slova se dotkly mého srdce. „Je to můj věrný kůň. Nemohla bych ho tady nechat. Syky by mě nenechal odejít." Usmála jsem se, protože Syky se postavil na zadní a znovu zařehtal. Z kapsy jsem vytáhla kousek mrkve a podala ho Sykymu. Ten spokojeně zařehtal. „A pak nemá být rozmazlený." Ozvalo se za mnou. „Je jako já." Otočila jsem se a usmála se na Thranduila. Pomalu k nám došel a nechal ostatní odejít. „Myslím, že máte všechno, co potřebujete." Noldor se uklonil a zmizel i ostatními elfy.

Thranduil mě vzal, do pokoje kde jsme oba ulehli a po chvilce i usnuly. Nebo aspoň on. Já byla vzhůru, bála jsem se války. Potichu jsem vstala a došla do vedlejšího pokoje. Lísteček spal Lokimu v náručí. Loki měl zavřené oči a také tiše oddechoval.

Opatrně jsem vzala Lístečka a donesla ho do jeho postýlky. Lehce jsem ho přikryla a do ručičky jsem mu dala losa. „Miluju tě a vždy budu. Nikdy se to nezmění. Ať budu kdekoliv, ať budu na prahu smrti nebo ne, vždycky tě budu milovat." Z očí mi skanula slza. „Omlouvám se... Nikdy jsem to takhle nechtěla. Miluju tě Lístečku. " Ucítila jsem, jak mě zezadu Loki objal. „To bude dobré sestřičko. On to pochopí. Jednou..." Zašeptal Loki a otočil mě v náručí. Lehce mi otře slzu z tváře. „Měla by, jsi jít spát. Zítra nás čeká velký boj." Kývla jsem a ještě jednou se podívala na svého syna. Spokojeně spal. Netušil, co se stane... Nikdo to netušil...