Krev ve větru a oheň v srdci

27. Válka

Thranduil

Otevřel jsem oči. Ihned jsem spatřil tu nejkrásnější elfku na světě. Lehce jsem jí pohladil po vlasech. Spala tak klidně. Byla tak roztomilá.

Potichu jsme, se zvedl a došel pro Legolase. Když jsem ho vzal do náruče, probudil se a začal tleskat. Potichu jsem se vplížil do pokoje a lehl si vedle Mirakl. Jakmile jsem ulehl tak se Mirakl probudila. „Dobré ráno." Zašeptal jsem a ukázal jí Legolase. „Dobré ráno miláčci." Zašeptala a sedla si. Do náruče si vzala Legolase. „Nana." Vykřikl a chytil jeden z pramínku, jejich vlasů. „A víš kdo je tohle?" Zeptala se Mirakl a ukázala na mě. Legolas si mě chvilku prohlížel. „Ada," vykřikl.

Potichu jsem odnesl Legolase do jeho pokoje. Sám jsem se poté vrátil a převlékl se do zbroje. Bál jsem se. Bál jsem se, že už se z boje všichni nevrátí.

Mirakl

Ve svém pokoji jsem se rychle omyla a převlékla do zbroje, kterou mi přinesli služebné. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Když jsem byla připravená, zamířila jsem za Lístečkem. Chtěla jsem se rozloučit.

„Ať se stane cokoliv, vždycky tě najdu. Ať budeš kdekoliv... Já tě vždycky najdu. Miluju tě Lístečku..." Zašeptala jsem a políbila ho na čelo. Naposledy jsem ho položila do postýlky. Naposledy jsem zavřela dveře jeho pokoje a zavřela. Poslední co jsem slyšela, bylo tiché volání. Nebo spíš jen jedno slovo. „Nana."

Noldor se lehce uklonil a vyvedl Sykho z jeho boxu. Můj černý hřebeček byl překrásný. Byl připravený do boje, stejně jako já. Vyvedla jsem ho na nádvoří a nasedla na něj.

Na nádvoří byli už ostatní elfové. Všichni byli připravení. Loki seděl na svém koni vedle mě. Loki se usmíval. „Bojíš se?" Zašeptala jsem, tak aby to slyšel jenom on. „A ty?" Lehce jsem kývla. Vtom už přijel Thranduil na Elkovi. Vyrazili, jsem.

Já jela v čele, vedle Thranduila. Za námi jel Loki a za ním naše vojsko. Jeli na smrt. Věděla jsem, že se jich vrátí jen hrstka. Na štěstí zůstalo hodně elfů v paláci. Takže ženám a dětem nebezpečí nehrozilo.

Naposledy jsem se podívala na můj domov. Otočila jsem se na Thranduila. „Než se naděješ, budeš zpátky." Zašeptal a pobídl Elka do cvalu. I já pobídla Sykyho do trysku. Jeli jsme na nedalekou planinu. Na planinu na které bude prolita krev.

Když jsme tentokrát tryskali lesem, bylo to jiné. Tentokrát jsem si jízdu tak neužívala, i když jsem věděla, že je poslední.

Stáli jsme seřazení na proti Ronanovi a jeho stoupencům. Usmíval se. Jeho vojsko bylo obrovské, mě však zajímalo jen jedno. Nebo spíš jeden. Ronan Žalobce.

Syky si nervozně popošel. „Neboj, hochu." Lehce jsem ho poplácala po plecí.

„Čekám jen na tebe. Víš, co se dneska stane. Vím to já a víš to ty. " Vytřeštila jsem oči a prudce se oklepala. Dívala jsem se mu do očí. Byli plné zloby a nenávisti...