Krev ve větru a oheň v srdci

33. Rudý Valinor

Miamen

Ležela jsem na zemi. Umírala jsem. Najednou se nad, mnou objevili dva Rudí elfové. „Má paní..." Zašeptal jeden a vzal mě do náruče. „Vezmeme vás domu." Zašeptal druhý. Zalila nás rudá záře.

Když jsem znovu otevřela oči, ležela jsem v překrásných a mě známých komnatách. Byla jsem tady jako dítě... Odkryla jsem deku a podívala se na svojí hruď. Po ránách nebylo ani památky. Jako by nikdy nebyli... Zvedla jsem se z postele a oblékla se do rudých šatů, které leželi přes nedalekou židli.

Hnědé vlasy s rudými pramínky jsem si vyčesala do vysokého drdolu. Poté jsem vyšla na chodbu. Ihned jsem věděla kudy. Byla jsem doma...

Roky plynuli a já žila nový život. Rudí elfové mě ihned přijali. To oni mě zachránili. Stala jsem se jejich královnou. Na vždy jsem nechala pohřbít Mirakl. Změnila jsem se...

Rudý Valinor byl opravdu rudý. Bylo tu krásně. Všude byli elfové a rudé květiny. Elfů přibylo. Schovávali se. Čekali, než se vrátí dědička... Všichni se připravovali na válku. Někdo musel porazit Thánose.

O několik desítek let později

Vyhoupla jsem se do sedla Sykmu a poplácala ho po plecích. Rudá mu slušela. Já i má družina jsme byli v černých pláštích, já pod ním měla rudé šaty. Naše koně měli stužky v žíních. Rudé stužky byly symbol. Připomínali prolitou krev našich předků. Na první pohled však stužky nebyly vidět.

Syky cválal i se mnou v čele celé družiny. Ostatní ochotně cválali za námi. Dávno jsme nechali Podzimní les zmizet. Dávno jsme opustili naše domovy. Cestou přibývalo černé. Blížili jsme se k Temnému hvozdu...

Před hvozdem jsem se zastavila. Vypadal zpustle. Stromy byly bez života. Bylo to dvě stě let co jsem odtud zmizela.

Přes hlavu jsem si stáhla kápi. Nechtěla jsem, aby hned věděli, kdo jsem. A hlavně moje rudé oči by mě prozradili. Družina kolem mě a Sykyho udělala kruh. Byly jsme blízko. Mezi stromy byl vidět hrad.

Pomalu jsme vjeli na nádvoří. Elfové se na nás dívali se strachem. Nikdo nemluvil. Z hradu se vyřítil blonďatý elf a zamířil si to rovnou k Sarlimu. Mluvčímu naší skupiny. „Kdo jste a co chcete v našem domově?! Jestli jste si nevšimly, je zde smutek a žal. Král nepřijímá žádné návštěvy. Zmizte! Než vás ada uvidí!" Vykřikl a já poprvé po dlouhé době spatřila jeho modré oči. „Lístečku..." Zašeptala jsem. Na štěstí to slyšelo jen několik blízkých elfů. Cítila jsem jejich smutné pohledy.

„Přicházíme v míru..." Zkusil to Sarlim. Jenže to už se vyřítil můj manžel. Z rudých očí mi stekla slza. Strašně mi chyběl. Tak strašně moc...

„Jak si dovolujete přijet v období, kdy truchlíme?! Dnes je to přesně dvě stě let, co zemřela má žena! V bitvě... Všichni truchlí a vy si dovolíte přijet!" Z očí mi unikly další slzy. „Ano, to víme. Dnes je to totiž přesně dvě stě let co jsme našli naší královnu." Sarlim si sundal černý plášť a nechal tak na světlo vyjít jeho tuniku s rudým označením.

Moji elfové se rozestoupili a utvořili mi cestu až ke králi. Syky nečekal na moji pobídku a vydal se rovnou k Thranduilovy. Až před ním zastavil. Lehce jsem si stáhla kápi. Zvedla jsem hlavu a podívala se Thranduilovi přímo do očí.

Všichni elfové zalapali po dechu. „Královna! Naše královna se vrátila!" Vykřikovali. „Nana!" Vykřikl Legolas. Já však čekala na Thranduila. „Mirakl..." Zašeptal a z modrých očí mu stekla slza. „Mirakl je mrtvá, zemřela před dvě stě lety. Já jsem Miamen. Dědička trůnu Rudých elfů." Elegantně jsem seskočila ze Sykyho hřbetu a nechala černý plášť dopadnout na zem. „Můj králi..." Zašeptala jsem a usmála se na Thranduila. „Má Miamen..." Zašeptal a prudce mě objal. Když mě pustil, nahnul se ke mě a dlouze mě políbil...