Krev ve větru a oheň v srdci

34. Už ti nevěřím

Thranduil

Nechápal jsem to. Byla pryč několik set let a najednou se vrátila. Nevím proč, ale nevěřil jsem jí. Oči měla opět rudé. Ve vlasech měla rudé pramínky. Jako tenkrát, když jí ovládal Thános...

Chovala se normálně. Povídala si s Noldorem a Legolasem. Jezdila na vyjížďky po lesích. Její elfové nedělali potíže, skoro to vypadalo jako by tu ani nebyli. Se vším pomáhali mým elfům. Někteří se vrátili do Podzimního lesa, několik jich však zůstalo. Nechtěli jí opustit.

Několik týdnů po příjezdu Rudých elfů

Když byla tenkrát pod vládou Thánose. Vypadala stejně, tedy její vlasy a oči byli stejné. Thános jí nikdy neovládal. Byla to jen iluze.

Prudce jsem vstal a zamířil do sálu, kde byla večeře. Jakmile jsem vešel. Uviděl jsem Miamen a Legolase. Seděli vedle sebe a povídali si. Legolas vyprávěl, jak byl jednou na lovu a spadl do říčky. Miamen se tomu smála. S falešným úsměvem jsem si sedl vedle nich a nechal služebné, aby nám přinesli večeři.

Po večeři Legolas odešel do svého pokoje. Měl nějaké úkoly od učitelů. Byl jsem raději že u toho nebude. „Miamen?" Zašeptal jsem a počkal než zvedla hlavu. „Ano? Stalo se něco?" V jejich očích byla láska. „Odejděte! Nechtě nás o samotě!" Vykřikl jsem na stráže a služebné. Ty ihned zmizeli za dveřmi. „Řekni mi pravdu!" Vykřikl jsem na Miamen. Překvapeně se na mě podívala. „C-co že?" Vykoktala a vyděšeně mě pozorovala. „O tobě a Thánosovy!" Vykřikl jsem a doběhl k ní. Prudce jsem jí chytil za ruku a zvedl jí ze židle.

V rudých očích měla strach. Bála se mě. Chtěla se mi vytrhnout. Jenže se jí to nepovedlo. „Pusť mě. Prosím!" Vykřikla. „Jak chceš!" Vykřikl jsem a hodil jí na zem. Místností se rozezněla dunivá rána, jak narazila na podlahu. Pomalu jsem došel za stůl a podíval se na ní. Miamen ležela na zemi a celá se klepala. Byla k smrti vyděšená.

Přistoupil jsem k ní a strčil do ní nohou. Předklonil jsem se a zadíval se na ní. „Odin měl pravdu! Jsi jenom obyčejná děvka! Využila jsi mě a teď využíváš Legolase!" Vykřikl jsem a chytil jí za vlasy. Prudce jsem s ní škubl a zvedl jí. „Jsi bezcitná!" Zasyčel jsem jí do tváře a prudce s ní škubl do strany. Jen bolestně zasténala. Pustil jsem jí a odhodil, kus od mě. Spadla na zem a zůstala ležet na místě. Chvíli jenom ležela a nehýbala se. Po chvilce sebou začala škubat. Jako by byla v křeči...

Opatrně jsem k ní přistoupil. Vyděsilo mě jak byla najednou lehká. Když se posunula, všiml jsem si krvavé stopy. Znovu jsem jí posunul nohou. Odpovědí mi bylo jenom bolestné zasténání. "Prosím už ne... Nic jsem ti nikdy neudělala... Proč to děláš Loki?" Zašeptala. Nechápal jsem její slova. Já přece nebyl Loki... Loki byl na Jotunhajmu.

Sedl jsem si k ní a prohlédl si jí. Bylo to jakoby z ní spadla iluze. Byla příšerně vyhublá. Tváře měla propadlé. Kůži měla bílou jako sníh. Vlasy měla mrtvé a oči plné bolesti a strachu. Jako by umírala...