Krev ve větru a oheň v srdci

32. Útěk

Thranduil

Loki se na mě díval vyděšeně. Lassie mi drtil ruku. Odin a Thor mě upřeně pozorovali. Nemohl jsem jinak... „Lokiho ti nevydám! Nikdy! Je to můj chráněnec, a jestli mu ublížíš, zabiji tě! Je to bratr mé ženy, a proto mu budou brány do mé země vždy otevřeny!" Vykřikl jsem a očima sežehl Odina a Thora. „V tom případě tu máme své místo i my. Já jsem její otec a on bratr!" Vykřikl Odin. Moje nervi, přetekly. „Zacpi si uši andílku," zašeptal jsem Legolasovy. Ten mě ihned poslechl. Když jsem se ujistil, že má můj synek ručky na uších, nechal jsem vztek vyjít na povrch. „Nejsi její otec a on bratr! Jsi jen monstrum co jí týralo! Stejně jako Lokiho! Tvůj syn Thor se jí pokusil znásilnit! Několikrát je oba zmlátil! Ublížil jim! A to se trestá smrtí! Buď tedy rád za své postavení "krále". Jinak by, jsi již neměl hlavu! A teď opusť mou zem!" Vykřikl jsem. Legolas si sundal ručičky z uší a usmál se na mě. „Stráže! Vyhoďte je!" Vykřikl jsem a nechal stráže, odvést ho v poutech před hrad.

Stál jsem na balkonku i s Legolasem v náručí. Odin se svojí družinou zrovna nasedali na koně. „Zmiz! A víckrát se nevracej!" Vykřikl jsem.

V tu chvíli k kopytům Thorova koně dopadla hořící šiška. „Za mojí nana!" vykřikl Legolas a hodil další.

Elfové za Odinovou družinou volali nadávky a házeli po nich kamení. Pár jich i vystřelilo varovné šípy. Nedivil, jsem se.

Potichu jsem požádal hvozd, aby je cestou potrápil. Ten večer napadl čertví sních, a tak zakryl stopy po Odinovi a jeho družině.

Někdo tiše zaklepal na dveře. „Dále!" Vykřikl jsem, jakmile se dveře otevřeli, spatřil jsem Legolase. „Ada..." Zašeptal. Měl na sobě tuniku na spaní a v ruce látkovéh losa. Dala mu ho Mirakl. Pomalu ke mně došel. „Kde je nana? Je pryč strašně dlouho... " Měl v očích slzy a strach. „Nana je... " V tu chvíli jsem se zarazil. Mirakl totiž není, nemá ani hrob. „Nana zmizela." Legols se na mě podíval smutnýma očima. „Nejspíš je mrtvá," z očí mi stekla slza. On se ke mně natáhl a setřel mi jí. „Je naživu ada je tady." Přiložil mi ruku na srdce a druhou na tvář. „Dokud na ní myslíme není mrtvá, na vždy žije v našich srdcích." V tu chvíli bych přísahal že jsem cítil Mirakl. Přišlo mi že ruce jež mě svírají v objetí jsou její.

Ten večer jsem usnul v objetí svého syna s myšlenkami na mou ženu. Usínal jsem tak ještě několik dalších nocí. Několik dalších let...

O několik let později

Palác se halil opět do černé. Černé prapory vláli v podzimním větru. Já byl ve své pracovně. Bylo to už dvě stě let co Mirakl odešla. Legolas mezi tím dospěl. Loki se stal králem ledových obrů. Odin přišel o několik zemí. A Thánose nikdo neporazil.

„Pane!" Vykřikl strážný a vběhl do mé pracovny. „Co se děje?!" Vykřikl jsem na něj. Všichni věděli, že v tomto období nechci být rušen. „Na severní straně lesa se objevili zahalené postavy. Míří k paláci. Jsou jich desítky. Všichni jsou ozbrojení." Strážný měl v hlase strach a stejně tak i v očích. „Kdy jsem, asi dorazí?" Vyhrkl jsem a při tom probodával strážného. „Jedou rychle. Do několika hodin budou tady." Nechal jsem strážného odejít. Nechápal jsem kdo by si dovolil jet k nám, když všichni truchlí...