Kapitola 2. - Přátelství?

730 61 4
                                    

„To je boží!" zavískne. Boží? Co to je do háje za divnou holku? „A jak jsi umřela?" ptá se nadšeně. Neodpovídám. „Tak jak?" Už je hlasitější. Jsem ticho. „Řekni mi to!" prosí. „Ne. Nenuť mě." snažím se zůstat klidná, ale třepou se mi ruce. „Proč?" kouká na mě. Zvednu se a přejdu k oknu. Výhled na les mě fascinuje. „Chceš se jít projít?" nabízí mi vesele. Konečně změnila téma. Uf. Usměju se. Bere to jako souhlas. „Jen se převleču." usměje se znovu dívka. Ještě neznám její jméno. V lese se musím zeptat.

Vyjde ze šatny. Černé legíny s bílým tílkem a modrou mikinou a na nohou má černobílé tenisky.

Seběhneme do přízemí a znovu pozoruji ten starý, zaprášený nábytek. Tázavě se dívám na ni, ale ona jen protočí panenky a dojde až do obýváku. Ten samý starobylý styl. Přejdeme ke dveřím na terasu a ona je otevře. Ovane mě čerstvý, vlahý vzduch po dešti. Teď už krásně svítí slunce. Dívka mě s úsměvem chytne za ruku, i přestože jsem duch, no není to trochu divné? A táhne mě přes neupravenou zahradu až k plotu. V jednom místě se dá podlézt a tak toho využijeme. Hned vstoupíme do lesa.

Přemýšlím jak zahájit konverzaci. „Mno, a jak se vlastně jmenuješ?" vypadne ze mě. Nebyl to žádný řečnický výkon, ale nevadí. Dívka se zasměje. „Já jsem Tara. A tvoje jméno... Já si vzpomenu... Sophie!" znovu se zasměje. Nevím jak, ale poprvé po dlouhé době jsem se taky upřímně usmála. Jsem ráda, že se už nebavíme o smrti. Když jste mrtví, není to zrovna ožehavé téma. Chvíli jdeme a náš rozhovor pokračuje: „Co teď vůbec děláš?" zeptá se mě. Snažila se nenarazit na moji smrt a za tu snahu jsem jí vděčná. „Upřímně? Nic." snažím se o úsměv, ale asi se to nedaří. „A co jsi dělala u mě doma?" pokladá další otázku a svou zvědavostí mi připomíná Alenku z říše divů. Nevím co říct. „Nudím se. Co mám dělat? Občas prostě zajdu na návštěvu. Jen ze zvědavosti. Stejně o mně nikdo neví. Až na tebe." doufám, že se neurazí a taky ne. Tara je neustálý optimista. Znám ji chvilku, ale tím jsem si jistá. „Teď máš mě." Znovu se zasměje a vezmě mě kolem ramen. Dlouho jsem s nikým nemluvila a tak je to objímání trochu šok. Ale neodtáhnu se. Jsem ráda, že ji mám...

Tak tu máte další kapitolu:) Snažím se nedělat chyby, ale znáte to:/ Tak to prosím omluvte. Jinak za každý vote, přečtení i komentík jsem moooooc vděčná:D
Dakarianna

NeviditelnáKde žijí příběhy. Začni objevovat