Neviditelná

Prolog

Sedím na lavičce a pozoruji noční oblohu. Zafouká vítr a pootočí list v mém deníku. Ze stromu spadne pár listů. Smutně se pousměji. Zase tu máme podzim. Už je to tolik let, kdy jsem se těšila na pouštění draků a halloween. Kdybych jako malá věděla, že se nebudu muset tak strojit, když chci vypadat jako strašidlo.

Začalo se rozednívat. Pomalu jsem vstala z lavičky a oklepala se. Už jsem to dělala spíš automaticky, nikdy mi zima není. V parku, kde jsem strávila dnešní noc, se začali hromadit pejskaři. Taky jsem měla psa. Je to už dávno. Tehdy jsem ještě byla člověk.

Začíná pršet. Deštové kapky stékají po lavičce a lidé, kteří tak brzo pospíchají do práce pomalu otevírají deštníky. Jako malá jsem déšť nesnášela, ale teď už mi ani nevadí. Vystihuje totiž moji neustálou náladu. Pošmournou. Už jsem na cestě. Kam? To nevím. Můj život se skládá z toulání. Podívám se na hodinky, které oznamují půl osmé ráno. Už jdu slušnou dobu. Dorazím do staré čtvrti. To mi vyhovuje. Není tu moc lidí, takže nemusím poslouchat neustálý hluk. Navíc je tu spousta opuštěných domů. U tohoto nestojí žádné auto, ale musím to pro jistotu omrknout. Proklouznu dovnitř. Ticho. To vypadá slibně, pomyslím si při pohledu na zastaralý, prachem pokrytý nábytek. Sice tady někdo může bydlet, ale já si tady útočiště vybuduji.

Vystoupám do druhého patra a hledám nějaký volný pokoj. Otevřu náhodné dveře. Stojím ve starobylé koupelně, laděné do světle modré a růžové barvy. Prostě koupelna staré babičky. Dojdu k umyvadlu a opláchnu si obličej vodou. Nad umyvadlem visí zrcadlo. Nejsem v něm vidět. Ale za ty roky jsem si docela zvykla. Jinak je koupelna plně zařízená (včetně ohavných závěsů na okně s dekorem růžiček), takže, s největší pravděpodobností, to je obydlený dům.
Pokračuji v průzkumu a objevím ložnici. Asi ložnice majitelky napadne mě, když uvidím světle růžové tapety. Nic kýčovitějšího jsem asi nikdy neviděla. Přešla jsem pokoj až k oknu. Poodhrnula jsem závěsy (hádáte správně, další kýč) a zahleděla se z okna. Výhled na les. Krásný. Ale musím se pokusit najít nějaký pokoj, kde budu moct relaxovat a napřipadat si jako devadesátiletá dáma. Vyjdu z ložnice a procházím chodbou. Teprve teď si uvědomuji, jak je tohle obrovský dům. Otevírám každé dveře. Pracovna, knihovna, záchod, šatna, koupelna... A pár pokojů, kde je prostě jen haraburdí. Ale já jdu dál. Otevřu další dveře. Vydechnu úžasem. Moderní černobílý pokoj. Wow... Naprosto dokonalý. Černá podlaha je pokryta několika bílými koberci. Všechny stěny jsou bílé, jen ta za postelí je černá. Ach, bože ta postel! Ohromná postel s bílým kožešinovým přehozem a četnými černými polštářky ve mně tají dech. Naproti posteli visí velká televize i s herní konzolí. Pracovní část pokoje skládá z velkého pracovního stolu a luxusní ergonomické židle. Na stole leží notebook i stolní počítač. Tak to si někdo žije. Otevřu dveře a spatřím další koupelnu, ale tentokrát žádný kýč. Moderní, černá koupelna se zrcadlem přes celou stěnu. Otevřu zásuvku u umyvadla. Nějáké krémy a odličovací vody a tuny líčidel . To se mě netýká. Jinak v koupelně je sprchový kout i vana. Luxus. Vrátím se zpátky do pokoje a otevřu další dveře. Šatna. Ohromná. Velké zrcadlo, pohodlná bílá pohovka s černými chlupatými polštářky. A ty police bot! Jen je zběžně prohlédnu. Kozačky, polobotky, jehláky, lodičky, balerýny, tenisky,... Od každého druhu spoustu kusů. Jen tak z nudy je přepočítám. Wow, přes osmdesát kusů. Naproti policím s botami se nachází police s kabelkami. Připadá mi, že ke každému páru bot přesně pasuje jedna kabelka. A těch hadříků! Tuny! Jen si prohlédnu pár kusů. Vše vyprané a důkladně vyžehlené. Fajn, už mě to nebaví. Vracím se do pokoje a sednu si do křesla. Vedle mě je knihovna plná knih. Pár si jich prohlédnu. Klasika. Harry Potter, Pán prstenů, Agatha Christie,...Schoulila jsem se do klubíčka v křesle a prohlížela si knihy.

Najednou jsem uslyšela vrznutí dveří. Ve dveřích stála zhruba patnáctiletá dívka, asi majitelka pokoje. Nějak to se mnou nepohlo. Stejně mě nevidí. Dlouhé černé vlasy měla spletené do copu, ale mě fascinovaly její pronikavě zelené oči. Na sobě měla černou sukni s bílým crop topem a k tomu černé vansky.

Už jsem se sklonila zpátky ke knížce, protože mě stejně nevidí. O to víc jsem se lekla, když ta dívka začala vyděšeně ječet.