Neviditelná

Kapitola 10. - Psychopat

Naštěstí mě nevidí. Teda alespoň v to doufám. „Tak ty trpíš samomluvou?" zasměje se muž. Tak chladný, zlý a krutý smích jsem snad ještě neslyšela. „Jako by nestačilo, že jsi ještě nechcípla." přechází k Taře a stoupne si přímo před ni. „Čarodějnice!" vyštěkne a plivne Taře přímo do obličeje. Tara pouze bezmocně visí ve vzduchu, oči pevně zavřené. Ten chlap je psychopat. Má na sobě černý oblek, šněrovací boty a krátké vlasy. Může mu být tak kolem třiceti. Zrovna když natahuje k Taře ruku, vyhrne se mu rukáv a já spatřím jeho tetování. Je to hvězda složená z kostí. Ať je to kdokoliv, rozhodně mu nenechám Taru na pospas.

Nadechnu se pořádně přaštím toho cvoka do zad. Trošku sebou škubne, ale jinak nereaguje. To já jsem si pořádně narazila ruku. Ten chlap udělá dva rychlé kroky k Taře a znovu si ji zkoumavě prohlédne. Tara těžce oddechuje, má zavřené oči a na čele se jí objevují krůpěje potu. Muž vytáhne z kapsy svazek klíčů a jedním z nich odemkne Taru. Rychle k ní přiběhnu, ale ten chlap je u ní dříve a hned ji zvedne. Tara má zavřené oči a já se ze šoku z divného muže dostávám do hysterie. Ten týpek nevypadá, že by ji chtěl pustit. Muž rázným krokem vyjde ze dveří naproti vchodu, kterým jsem přišla já.

Rozeběhnu jsem se za nimi. Jsem jsem naprosto neschopná cokoli udělat. Mé tělo je jako z olova a já se skácím k zemi. Muž otevřel další dveře ze kterých se vyvalilo zelené světlo. Nejenže jsem nic neviděla, ale tak strašně mne bolelo se jen nadechnout, že jsem ani nemohla myslet. Duchové necítí bolest. Já jsem duch. Co se tady do háje děje?!

Slyším řev. S vypětím všech sil se snažím zvednout hlavu. Zprvu mi připadá jako zvířecí, ale to si jen namlouvám. Určitě je to Tara.

Moc se omlouvám, že jsem měla takovou velkou pauzu:( Prostě jsem neměla čas ani chuť psát.
Dakarianna