Neviditelná

Epilog

S výkřikem se probudím. Celá se klepu strachy a na čele mám ledový pot. Chvíli se soustředím jen na těžké nádechy a výdechy a po chvíli se v hlavě snažím poskládat si ten děsivý sen. Světlovlasá dívka choulící se u mě v křesle, moje skrýš v lese, kterou navštívíme a její neustálý úžas nad tím, že ji mohu vidět. Pak už si vzpomínám na pár rukou, které mě vlečou pryč... Muž s podivným tetováním - hvězdou složenou z kostí. Ze snu si dále vybavuji pouze nepříjemný pobyt v řetězech... Oklepu se při pocitu, který jsem pocítila ve snu. Ten pocit naprosté bezmoci a zoufalství. Ten pocit, že každou chvíli zemřu.

Vstanu z postele a snažím se se uklidnit. To tetování. Ten příšerný znak! Namířím si to rovnou do koupelny, abych si umyla obličej. Protřu si obličej chladnou vodou a pozorně se zadívám do zrcadla. Moje pronikavě zelené oči jsou nepřehlédnutelné. Jako by byly jedovaté. I přes veškeré úsilí aby se tak nestalo, se má mysl vrací k tetování. A hlavně k babičce.

Své rodiči si již nepamatuji, oba zemřeli, když jsem byla ještě malá a babička mi nikdy neprozradila jak. Zhruba před rokem jsem se vrátila ze školy a volala jsem na babičku. Nic. V kuchyni, ani nikde jinde ve spodním patře. Cítila jsem, že je něco moc špatně. Doslova jsem vyletěla schody a vrazila do její ložnice. Krev. Spousta krve. A z ní na zdi namalovaná hvězda z kostí. S pláčem jsem volala záchranku, ale věděla jsem, že už je pozdě. Mrtvý pohled skelných očí byl jasným znakem.

Měla jsem poté docela problémy. Bála jsem se, že půjdu do dětského domova, protože jediným příbuzným mi byla teta. Díkybohu se tak nestalo, protože teta se přestěhovala do stejného města a každý den mě navštěvovala. Nikdy jsme spolu nemluvily o smrti mých rodičů nebo babičky a já se neustále bála.

Najednou si vzpomenu na úplný závěr snu. Ten muž mě v náručí nese po chodbě. Já jsem téměř v bezvědomí, vysílená, nemám ani sílu křičet, natož se bránit. A pak ta dívka... Zamlženě vidím jak se za mnou plazí, svíjí se v křečích a pak už nás oddělí hlasité zaklapnutí těžkých dveří. Položí mě na stůl a začne po mě kreslit nějaké znaky. Z ničeho nic jeden z lidí, kterých jsem si předtím ani nevšimla, zakřičí: „Ve jménu sekty!" a pak pozvedne obrovskou pochodeň hořící zeleným plamenem. Pak udělá několik kroků a položí ji na mě. Cítím jak mi tělem projíždí prudká bolest, z posledních sil křičím a pak... Pak vstupuji do černoty, daleko, moc daleko.

Bez většího přemýšlení se převleču a vyběhnu ven z domu. K moři to odsud není daleko a proto jdu svižným krokem. Sednu si nahoru na útes, poslouchám šplouchání vln a vdechuji vlahý mořský vzduch. Proč jsem sem chodila? Abych se znovu cítila vinna?

Vzpomínám na ten den, kdy se to stalo. Bylo to v době kdy babička ještě žila a já jela tady nahoře po silnici, která vede přímo na útesu. Znovu a znovu vidím jak jsem mi kola motorky nějak podivně podjela -snad jsem najela na kámen- a já nechtěně strhla řidítka mimo silnici přesně v místě, kde se výchledem kochala světlovasá dívka. TA světlovlasá dívka.

Následující vteřiny se odehrály velmi rychle. Náraz, výkřik dívky a pád. Já přepadla přes motorku přímo na silnici, což odnesl bok, loket a koleno. Vzhlédla jsem a sykla jsem bolestí. Při pohledu na kraj útesu se ve mně zatajil dech. Dívka se kutálela směrem ke kraji útesu a snažila se čehokoliv zachytit, což bylo na kluzkých kamenech zhola nemožné.

I přes riziko jsem za ní vyběhla, což vedlo k dalším odředninám a bolestným sykáním. Myslím, že tak rychle jsem snad nikdy neběžela. Ale nebylo to nic platné. Dívka mi doslova zmizela před očima a její slyšela pouze její bezmocný výkřik a šplouchnutí moře.

Po pár minutách těžkého oddechování a postupného uvědomívání si, že toto je realita, jsem se opovážila opatrně pohlédnout do vody. Mou pozornost upoutaly pouze ostré skály, vykukující z vody, na kterých leželo tělo, které něco takového nemohlo přežít.  A co udělala já?
Utekla.

Možná vypadám jako anděl, ale moje vlasy by musely být přebarveny na blond, protože moje se už zlem, co jsem spáchala staly tak neproniktutelně havraními, že temnější černou nenajete.

Po pár dnech jsem v novinách viděla zprávu, že na kamenech v moři bylo nalezeno tělo mladé dívky, která se několik dní pohřešovala. Sofia Croft.

Sedím útesu a přemýšlím nad svou vinnou. Poslal jsem mladou dívku na smrt a nikdy se k tomu nepřiznala.

Nevím, jak dlouho jen sedím a vdechuji mořský vzduch. Můžou to být hodiny, ale klidně i minuty. Najednou za mnou zachraptí cizí a chladný hlas: „Rod zelenookých svědků mrtvých musí vymřít." Poplašeně sebou trhnu a zadívám se přímo do očí muže, kterého jsem viděla ve snu.

Tetování se nedá přehlédnout. Polknu. „Kdo-o, jsou zelenoocí svědkové mrtvých?" zakoktám. „Rod zpropadených čarodějnic, které mluví s duchy." zasyčí na mě a odplivne si. Vše do sebe zapadá. Babička i moje matka. Ale proč otec? A proč ne teta?

Snad jsem ty slova musela říci nahlas, neboť muž se ušklíbl. „Tvůj otec byl stále s tvou matkou a zabít ji a jeho ne? Aby to ještě někde vyžvanil? Co se týče tvé tety, tak ta nezdědila vaši schopnost. Ale dost tlachání." vyprskl chladně. Jeho poslední věta se mi nezamlouvala a došlo mi, že právě vdechuji svůj poslední kyslík. Zasloužím si to, zasloužím si zemřít. Právě na tomto místě jsem zbavila života mladou dívku, která měla vše před sebou.

A v tu chvíli už slyším ostrý a chladný svist nože, už cítím jak mi proplouvá hrudí a padám do temnoty.

Konec