Neviditelná

Kapitola 11. - Procitnutí

Všechno kolem mne se zastavilo. Slyším jen svůj dech a vnímám pouze svoji bolest. Hlava mi třeští, mám pocit že se roztrhne a celé tělo mne neposlouchá. Těžce oddechuji a snažím se uvědomit si, co se kolem mě děje. Nejde to. Jako duch už jsem sakra dlouho necítila bolest, ale tahle je pekelná. Navíc mi připadá, že graduje a stává se horší a horší.

Tařin křik mi rve uši tak moc, že jsem v pokušení si je zacpat. Avšak mé ruce mne neposlouchají. Jako by olovem naplněny byly! Přemýšlím jak se dostat k „osudové" místnosti, protože vím, že každá vteřina je zde zatraceně cenná. Nakonec volím pomalou a bolestivou metodu plazení se. Kdybych se teď viděla, musela bych se smát. Plazím se po zemi, skuhrám a po tváři mi tečou slzy. A navíc vůbec netuším, co se to tu do háje děje.

Kousnu se do rtu a snažím přimět plazit se rychleji. Už jsem skoro u dveří! Ještě kousek!

Všechno kolem mne se propadá do tmy a jediné co slyším, je můj vlastní křik. Škubnu sebou a narazím rukou do něčeho tvrdého. Sedím na lavičce v parku a v ruce držím svůj deník. Jsem dezorientovaná a zmatená. Byl to pohoupouhý sen? Takže Tara ani neexistuje? Hlavou mi létají myšlenky a já skládám hlavu do dlaní. Po rukách mi stékají kapky deště a do ticha parku zaznívají jen mé tiché vzlyky.

Které nikdo neuslyší.

Zvedám se z lavičky a prohrábnu si vlasy. Chci být člověk. Tak moc, že to slovy nelze vyjádřit. Tak moc to bolí. Ztratila jsem všechno a všechny.