Neviditelná

Kapitola 5. - Indicie

S hlubokým dýcháním zvedám knihu ze země. Ne, to není pravda. Nemůže být. Znovu a znovu si prohlížím jemné tahy tužky. Na obrázku je mimořádně povedeně vyveden hřbitov. Řady hrobů, kostelík i velká olše. Je to přesně ten hřbitov na kterém jsem pohřbena. Ale to co mě vyděsilo, je plačící postava, která klečí na hrobě. Postava... Jsem já. Ta podoba je nepřédnutélná. Mé vlasy, mé šaty a můj nešťastný výraz v obličeji. Na hrobu jsem jsou jemně načrtnuta písmena: Sofia Croft, odpočívej v pokoji.

Paradoxní je to, že v tom hrobu neležím. Na pohřbu jsem se podívat byla, ale vzhledem k tomu jak bylo děsivé vidět své nejbližší přátele a příbuzné takto trpět, už nikdy jsem svou rodinu neviděla. Jejich domu jsem se vyhýbala obloukem, protože bylo zničující jen je sledovat a nemluvit s nimi. Jednou jsem je vlastně potkala ve něstě a v bláhovsti jsem se na sebe snažila upozornit. Křičela jsem a volala, ale nemělo to žádný efekt. Nedovedete si představit, jak to byl hrozný pocit. Byla jsem zoufalá a strhla jsem své sestře klobouk z hlavy. Tenkrát jí bylo šest a začala tak hystericky řvát, že ji muselo slyšet celé město. Ale to není to nejpodivnější. V horním rohu je totiž malé datum. 29.8. 2014, což je víc jak rok. Nemohla mě znát. Nebo ano?

Zrovna si prohlížím kostelík, který je tak tmavý a pošmourný, že mě z toho mrazí. Prohlížím si okna, která jako by se třpytila. Taře se talent rozhodně upřít nedá. Zrovna zkoumám detailně propracovanou vitráž a všimnu si písmen: obraz. Nic víc, nic míň. Krucinál Taro, neštvi mě. Jestli je to jedna z těch tvých her... To by vlastně byla ta lepší varianta. Taky už může ležet někde mrtvá. Naprázdno polknu. Znovu se mě zmocňuje panika a, aniž bych si to uvědomovala, mi po tváři stékají slzy. Znám jí teprve den a jsem schopná kvůli ní vzlykat. Na to jak jsem obvykle chladnokrevná, je to pozoruhodné.

Stop pobrekování. Teď musím zjistit co se stalo z Tařiny indicie. Obraz, obraz, obraz,... Projdu všechny skicy, ale jsou to všechno květiny a les. Žádná písmena, znaky ani postavy. Projdu celý byt, ale na žádný další skicář nenarážím. Minuty jsou čím dál cennější. S opravdu ošklivou nadávkou vezmu skicář a hodím ho na zeď. Obraz na který kniha dopadla, se lehce posune. Obraz? Já jsem ale blbá.