Neviditelná

Kapitola 8. - Hřbitov

Běžím a plíce se mi zalévají studeným vzduchem. Všechno mě bolí, ale nezpomaluji. Uvidím plot tařiny zahrady. Vybrala jsem správnou cestu. U plotu zabrzdím a rychle prolezu dírou v plotě. Běžím nahoru po zahradě a při pohledu na dům mi hlavou proletí myšlenka: Co když je Tara tady? Sice mne nenapadá žádný důvod proč, ale pro jistotu se podívám dovnitř.

Jdu ke dveřím, ale celá ztuhnu. Dveře jsou úplně roztříštěné. Překročím kusy dveří a střepy a vstoupím do domu. Vypadá to tu jako po zemětřesení, tornádu a vloupačce najednou. Nakouknu do několika pokojů, ale všude to vypadá stejně. Rozmlácený nábytek, rozházené věci,... Projdu celý dům, ale Taru nenajdu. Volám její jméno, ale bez odpovědi. Musím na hřbitov.

Byť jsou mé nohy jako z olova, rychle kličkuji ulicemi. Vrážím do lidí, ale ti mne nevidí a poplašeně koukájí kolem sebe. Sorry, ale... Ne, vlastně se nechci omlouvat. Nemám proč. Dlouho jsem nebyla přímo v centru. Na můj vkus zkrátka moc lidí, do kterých bych vrážela. A hlavně ten hluk. Troubení aut, pokřikování lidí, ale i tikání semaforů, mě přivádí k šílenství. Jsem prostě introvert, co věří, že ticho léčí.

Konečně se vymotávám z rušné třídy, která je plná lidí, restaurací, stánků i kapsářů. Hřbitov je až na konci města. Začíná mě píchat v boku a už se mi pletou nohy. Obloha se zatahuje a přímo na nos mi padne kapka deště. Podívám se na oblohu, aniž bych přestala běžet. Nade mnou je obrovský počet tmavě šedých mraků. Znovu se zadívám před sebe. Už jsem tady.

Vysoký kovový plot nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem. Zacloumám za kliku brány. Zamčeno. Jak to? Budu tím plotem muset projít. Jasně, všichni známe z filmů, jak duchové bez námahy prochází kýmkoliv a čímkoliv. Ve skutečnosti se musím hodně soustředit, abych mohla projít. Nesmím na nic myslet, ale to jde dost špatně, když vaše kamarádka je... Ne, nesmím na to myslet. Nakonec se mi to povede. Procházení samotné není nic příjemného. Přejede mnou chladná vlna. Brrr. Motá se mi hlava, ale zvládla jsem to.

Stojím na svém hřbitově. Můžu tady použít přivlastňovací zájmeno? Asi ne, když tu nejsem pohřbená. Moje tělo leží někde na dně moře. Nikdy jsem po něm nepátrala. I kdybych ho našla, nebyl by to moc příjemný pohled.

Vím, že bych měla běžet přímo do kostela, ale nohy jako by mě nesly k hrobu, kde je vyryto mé jméno. Nadechnu se. Je to těžké znovu to vidět. Ozdobné kudrlinky zdobí mé jméno. Jak kýčovité. Pohled mi padne na květiny ve váze. Lilie. Živé a čerstvé. Před nimi leží lísteček: Máme tě rádi Sofi. Do očí mi zase vhrknou slzy. Sofi mi všichni říkali, když jsem byla malá. Ještě je tu položená fotografie z minulých Vánoc. Všichni sedí u stromečku a mávají mi. Bez přemýšlení zamávám fotografii taky. Sakra, musím za Tarou!

S funěním dobíhám a lomcuju klikou. Zamčeno. Nečekaně. Nadechnu se a připravím se na průchod. Podaří se mi to až na druhý pokus. Jsem zkrátka moc nervózní.

Stojím v kostele. Zdobený, ale obyčejný kostel. Prohlížím si obrazy na stěnách. Svatí a biblické příběhy. Nic podivného nevidím. Jsem zadýchaná a motá se mi hlava, proto se svezu na zem. Prsty jemně hladím koberec. Už se rozhodnu vstát, ale prsty cítím něco pod kobercem. Rychle vstanu a posunu koberec. Maličké padací dveře. A navíc nezajištěné. S myšlenkou na záchranu Tary skáču do tmy.

Dopadnu na zem a oči si zastíním před světlem ze svící. Zvednu se země a pohlédnu před sebe. Nevím jak popsat pocit, který následoval. Děs, hysterie nebo vztek? Těžko říci.

Musím párkrát zamrkat, abych se ujistila, že vidím dobře. Ze stropu visí dva těžké řetězy, v nichž visí Tara. Je úplně nahá, krvavé modřiny a podlitiny po celém těle. Zadívám se jí do očí. Ječím tak, že mnou otřásá celé moje tělo. Její zavřené oči, otevřená ústa a pobledlé, lehce nazelenalé tělo, mohou značit jediné.

Tak další kapitolka, kde konečně byla nějaká větší akce. Děkuji moc za reads, votes i komenty:)
Dakarianna