Když jsem se ráno probudila, bylo mi neuvěřitelné horko. Byla to ale i příjemná změna od obvyklé zimy. Jace se kolem mě ovíjel, jako vinná réva a utlačoval mě ve svém spánkovém objetí. Co nejvíc opatrně jsem se z něj vymotala a vyrazila dělat snídani. Udělala jsem palačinky s nutellou a donesla mu je do postele. Zrovna se probouzel, když jsem s připitomělým úsměvem vcházela do pokoje. Rozespale se na mě usmál spokojeným výrazem. Při pohledu na něj, zamotaného do přikrývky, s rozcuchanými vlasy, a ještě zalepenýma očima, se mi snad zastavilo srdce a málem jsem upustila tác s jídlem. Vypadal tak strašlivě nevinně a roztomile. Zas a znova mě překvapovalo, jak moc ho miluju. Zamračil se nad mým zamyšleným výrazem. Rychle jsem nasadila svůj úsměv a podala mu talíř s palačinkama. Pobaveně zakroutil hlavou. „Co?" zeptala jsem se. „Palačinky. Jak víš, že miluju palačinky?" Zasmál se. „Protože tě znám." Řekla jsem láskyplně. Usmál se a lehce mě políbil.
Bylo to jedno z těch rán, kdy se může stát absolutně cokoli a přitom víte, že spolu zvládnete všechno.
