NE" Zařvala jsem na něj. „Jak jsi mi to mohl udělat?!". On na mě jen tupě hleděl, jako bych to byla já, kdo se zbláznil. „Jak jsi jen mohl, no? To není možný! Ne." Dál už to zadržovat nešlo, propukla jsem v pláč. Neodvratitelné slzy mi tekly po tvářích. Natáhl se ke mě, jako by mě chtěl snad obejmout, a politovat mě, ale to už byla poslední kapka mého chabého sebeovládání. Moje pravá ruka vystřelila nahoru a pokusila se ho praštit. On ji bez zaváhání chytil a přitiskl mi ji k tělu. Ovšem to už se moje levá ruka pokusila o to samé a trefila. Zasáhla jsem ho do tváře, a jestli to bolelo, nedal to na sobě znát. Lekuntím však pustil mou pravou ruku. Rychle jsem se k němu otočila zády a utekla dřív, než mohl cokoli říct, nebo udělat.
Když jsem vyběhla ven z budouvy, všimla jsem si, že mě bolí obě ruce od těch ran. Ale bylo mi to jedno. V tu chvíli jediné, co jsem vnímala, bylo strdce. Bolelo a ještě daleko víc než předchozí den. Neskutečnou bolestí nad jeho zradou. Říká se, že pravda osvobodí, ale spíš způsobí ještě něco horšího, než očistu. Způsobí rozchody, rozvody, ale hlavně žal, ztrátu a utrpení. Kéž bych k němu ten den nikdy nepřišla. Řekl by mi o tom? Bylo by něco jinak? Nakonec by to dopadlo stejně, jen jinde. Rozejdeme se na roční výročí.
Když jsem vyšla ven do deště, došlo mi něco, na co jsem ještě nepomyslela. Jak se dostanu domu? Pěšky určitě ne, a jelikož mě i teď lidi zastavovali, jestli jsem v pořádku, tak autobusem asi taky ne. Neměla jsem jinou možnost než jet s Jacem. 6 hodin stravených zrovna s nim. Ale měla jsem na výběr? Musela jsem se dostat domu. Proto jsem došla k jeho autu, zatímco on vycházel ze dveří nemocnice. "Odpustíš mi? Miluju tě Casey, nemůžu tě ztratit." řekne když je dost blízko. " Nevím, teď to musim vstřebat" Řekla jsem mu a nasedla do auta. Když mě o několik hodin později vysadil u mého domu, přerušila jsem ticho a řekla: "Díky, žes mě vyzvedl." Chtěl mi na to něco říct, ale já jen bouchla dveřma dřív než to stačil a odešla.
Rodiče mi řekli jednu jedinou větu: "Jsme rádi, že jsme pro tebe nemuseli jet. " Tak jsem šla rovnou do pokoje, dala jsem si nabít mobil, začala sledovat nějakej serial a snažila se úplně izolovat od svýho života. Když jsem pak šla do sprchy, všechno se na mě navalilo a pohltilo mě to přesně jako napuštěná voda. Jen s tim rozdílem, že když jsem se vynořila z vody, ty pocity nezmizely.
