„NE" Zařvala jsem na něj. „Jak jsi mi to mohl udělat!". On na mě jen tupě hleděl, jako bych to byla já, kdo se zbláznil. „Jak jsi jen mohl, no? To není možný! Ne." Dál už to zadržovat nešlo, propukla jsem v pláč. Neodvratitelné slzy mi tekly po tvářích. Natáhl se ke mě, jako by mě chtěl snad obejmout,
a politovat mě, ale to už byla poslední kapka mého chabého sebeovládání. Moje pravá ruka vystřelila nahoru a pokusila se ho praštit. On ji bez zaváhání chytil a přitiskl mi ji k tělu. Ovšem to už se moje levá ruka pokusila o to samé a trefila. Zasáhla jsem ho do tváře, a jestli to bolelo, nedal to na sobě znát. Leknutím však pustil mou pravou ruku. Rychle jsem se k němu otočila zády a utekla dřív, než mohl cokoli říct, nebo udělat. Když jsem vyběhla ven z budouvy, všimla jsem si, že mě bolí obě
ruce od těch ran. Ale bylo mi to jedno. V tu chvíli jediné, co jsem vnímala, bylo srdce. Bolelo a ještě daleko víc než předchozí den. Neskutečnou bolestí nad jeho zradou.
