Ty dva týdny, které jsem musela v nemocnici strávit byly zrovna Vánoční prázdniny. Moji kamarádi se u mě střídali. Jace se chodil domu snad jen převléct a vykoupat a za dobu jeho nepřítomnosti, jsem musela vždy s někym být. Nikdy ne sama. Myslim, že se bál, aby se mi něco nestalo, nebo možná, abych si já něco neudělala. Takže semnou byl buď Jace nebo Ang s Mikem. V té době jsem si také uvědomila, kolik pro mě moji přátelé znamenají a taky, kolik já znamenám pro ně. Taky jsem viděla tu lásku mezi Angie a Mikem. Byla s ním tak šťastná, za což jsem mu byla strašně vděčná. Po pár týdnech mě propustili do Jaceovi péče. Upřimně, nebyli moc šťastní, že se o mě má starat nějakej puberťák, ale je mu 18 a já jsem řekla, že rodiče s tim souhlasí, a tak nakonec povolili. Jenže Jace ještě neměl auto a autobusem to zakázali, tak jsem si připadala absolutně trapně, když mě domu vezla sanitka. A navíc houkala. Doufala jsem, že si toho moc lidí nevšimlo.
Domu jsem se dostala den před štědrým večerem a díky tomu, že jsem byla dlouho na JIPce v nemocnici, nestihla jsem ani nakoupit žádné dárky. Bylo mi to líto, ale Jace i ostatní mi pořád říkali, že největší dárek je, že jsem zdravá. Když jsem s bolavým tělem lezla do schodů do bytu, Jace toho mého utrpení měl nejspíš dost, protože mě nečekaně popadl do náruče a bez potíží vynesl až před dveře bytu. Sladce jsem se na něj usmála. „Děkuji." „Měla sis říct. Jsi tak lehká, že to neni žádný problém." Poučoval mile. „Dobře." Odpověděla jsem s ještě sladčím úsměvem. Ten den jediný, co mi dovolil bylo, koukat se na televizi. Jo a večer jsem si dala pořádnou vanu, zas po dlouhý době. Nenechal mě ani na chvilku samotnou. Na jednu stranu bylo hezký, jak se k mě stará, ale na druhou, to přeháněl. Pořád jsem si ale opakovala jaké mam štěstí, že ho mám.
