Ráno nás probudila sestřička. Na to, že leží Jace zase ovinutý kolem mě, nic neříkala, ale bylo jasný, že není spokojená. Bylo mi horko, tak jako vždy, když jsem spala s Jacem. Přišla na ranní vizitu. Vzala mi krev, zapíchala do mě ještě pár hadiček, a samozřejmě zkontrolovala ty, co jsem už měla. Nepřinesla mi žádnou snídani, takže jsem už pomalu umírala hlady. Poslední jídlo, co jsem jedla, bylo před 2 dny - to ráno, co rodiče odjížděli. Rodiče, vzpoměla jsem si. Určitě jim už volali. To znamená, že se brzo musí vrátit a radost určitě mít nebudou. Už slyšim ty výčitky. A jako na zavolanou, mi zazvonil telefon. Ani jsem nevěděla, že ho tady mam, nejspíš ho přinesla Ang. Naštvanej táta se ozval jako první: „Kde sakra jsi? Ani nevíš , jak jsi nám zase zkazila dovolenou." Spustil na mě. „Jsem v pořádku, díky za starost." Máma se snad poprvé v životě zachovala jako máma a řekla hystericky do sluchátka: „Zlatíčko, tolik jsem se bála, když nám uprostřed noci zavolali a řekli jen, že je naše dcera v nemocnici, a že ji srazilo auto." koktala. „Máme přijet?" zeptala se už vyrovnaněji. „Ne, to není nutné. Stejně mě určitě brzo propustí, tak si nekažte dovolenou. A pozdravujte Nickyho. " Po chvilce ticha se ozval zase táta. „Dobře." Řekl prostě. „Kdyžtak dej vědět." Dodala mamka a zavěsila. Byla jsem z toho pěkně vykolejená. Copak se nemohli aspoň jednou v životě chovat normálně? Vedle mě si mezitim sedl, již probuzený Jace. „Co to bylo?" Zeptal se konejšivě. „Moji ‚dokonalí' rodiče." „Kdy pro tebe přijedou?" Ptal se. „Nepřijedou." Hlesla jsem. „Nerada ti to říkam, ale z nemocnice tě může vyzvednout jen osoba starší 18 let, protože ty ještě dospělá nejsi." Řekla Angie. Ani nevim, kdy se probudila. Najednou jsem se zděsila, že bych jim musela volat, aby si mě vyzvedli. Zřejmě mé zděšení bylo viditelné, a tak Jace bleskově vymyslel řešení, čímž mě takového hovory ušetřil. „Mě už je 18, takže si tě můžu odvést." Řekl pobaveně. Úlevně jsem vydechla a zabolelo mě přitom u žeber, takže jsem sebou trhla, což vyvolalo dvojnásobnou bolest. Všiml si toho Jace i Ang a oba na mě viseli obličeji, jako bych ji snad mohla říct, čim mě té bolesti zbavit. Zavrtěla jsem na ně s úsměvem hlavou, což vyvolalo lehce úlevnou reakci, ale pořád tam bylo napětí. „Jsem v pořádku." Řekla jsem znovu, tentokrát důrazněji. Všichni se na mě odevzdaně usmáli.
