Probudila jsem se v bílém pokoji, vypadal jako nemocniční pokoj, asi uprostřed noci, protože venku byla tma a nikdo nikde. Postupně jsem zjišťovala, co vše mě bolí. Moje pravá noha vypadala jako velkej bílej špalek. Obě moje ruce byly profesionálně zafixované a připojené ke spoustě trubiček. Měla jsem obvázané čelo-zřejmě otřes mozku. Moji hlavu i hruď mučili bolesti. Jakmile jsem se pohla cukla jsem sebou. Nejspíš mám i něco se žebrama. Na nočním stolku leželi dva paraleny a sklenice studené vody. S velkým úsilím jsem se pohnula tak, abych dosáhla na pilulky. Spolkla jsem je a zapila vodou. Když jsem se podívala po pokoji, zjistila jsem, že tu nejsem sama. Vedle mé postele byla nepohodlná židle, na které spal Jace. Naproti posteli byl minigauč. Na tom se Angie choulila k Mikeovi. Cítila jsem se s Jacem propojená už dlouho, takže mě ani nepřekvapilo, že byl vzhůru ve stejnou dobu jako já. Díval se na mě s jasnými obavami v jeho nádherných modrých očích. Když jsem na něj stočila svůj zrak, zhluboka se nadechl. „Jak je ti Casey?" zeptal se ztěžka. „No, bylo i líp." Řekla jsem nenuceně a bolestně se usmála. „Jsem tak rád, že jsi v pořádku a mrzí mě to." „Co? Co tě mrzí?" zeptala jsem se, protože jsem opravdu netušila, co zrovna jeho mrzí, ale na mysl mi vytanula vzpomínka na ten první telefonát. „To, co se ti stalo. Je to moje chyba. Ty zápěstí, a hlavně ta nehoda." Znepokojeně jsem se na něj podívala. „Za ty zápěstí může jen moje slabá mysl a ta nehoda? Měla jsem dávat pozor na cestu." „Ne, za obojí můžu já. V tom telefonu jsem věděl, že něco neni v pořádku, ale jen jsem tě odbil. A potom jsem měl přijít za tebou a ne tebe někam hnát. Strašně mě to mrzí, Cas." „To nic, to nic. Nic mi není." Ujišťovala jsem ho. I přes strach, aby mi nějak neublížil, mě objal a hlavu zabořil do mých až moc dlouhých vlasů spadaných dopředu přes rameno. „Tak moc jsem se o tebe bál." Mumlal mi do vlasů. „Když jsem tě viděl, jak vrávoráš přes ulici, šel jsem ti naproti, a pak když jsi přelítla přes to auto. Okamžitě jsem vystřelil k tobě a bylo mi jedno, že na mě troubí lidi atd, doběhl jsem k tobě. Ležela jsi na zemi v kaluži krve, s obličejem dolu a pokroucenýma končetinama. Myslel jsem, že jsi mrtvá. A takovou bolest jsem nikdy nezažil. Otočil jsem tě obličejem vzhůru a ty jsi měla zavřené oči a byla strašlivě bledá. Zavolal jsem sanitku a tebe si mezitim přitiskl krvácející k sobě, jako bych tě tim snad dokázal ochránit, nebo vyléčit. Málem mě nenechali ani jet s tebou v záchrance. Pořád opakovali: „Nejste její rodina." Už už jsem jim chtěl jednu vrazit, ale tobě by to samozřejmě nepomohlo. V nemocnici, mi tě vzali a nechali mě stát před zavřenými dveřmi. Zatímco jsi byla na sále přišli Angie s Mikem, ale jejich přítomnost jsem skoro nevnímal. Bylo to nejhorších 9 hodin v mém životě. Strašně jsem se o tebe bál." Líčil mi procítěně. V tu chvíli jsem si chtěla nafackovat, za to, jak jsem si odpoledne začínala myslet, že by mě snad přestal milovat, což bych nejspíš nepřežila. Srážky s autem? Skoro vykrvácet? V pohodě. Naproti tomu nebýt s Jacem? To bych zcela jistě nepřežila. Zívla jsem a on se na mě stejně ospale usmál. „Jsi unavená, viď? Já vim, už bys měla spinkat, miláčku. Pojď, půjdeme spát." Pobídl mě. Chtěl se usadit zpět na židli, ale já ho zadržela. S vypětím všech sil jsem ho chytla za rukáv a snažila se zvednout, abych na něj dosáhla. Rychle mě zarazil. „Ne, zlatíčko, nehýbej se. Jsi ještě moc slabá." „Tak prosím neodcházej." „Ale já nikam nejdu, budu hned tady na té židli." Zašeptal. „Prosím, lehni si ke mě. Prosím. Nechci být od tebe tak daleko." Nenáviděla jsem nemocnice a nemyslela jsem si, že bych zvládla noc v nemocniční posteli sama. „Ne, musíš si pořádně odpočinout." „Prosím. " Škemrala jsem. Nemohl mi nic odepřít, protože mě miloval. „Tak dobře. Ale kdyby jsi měla málo místa, hned mi řekneš." Poučoval mě. „Neboj." Usmála jsem se sladce, a tak se natáhl na postel vedle mě.
