Následující den jsem byla jeden z nejšťastnějších lidí vůbec. Byla jsem s mými přáteli a udělali jsme si vlastní večeři a oslavili Vánoce v kruhu ‚rodiném'. Až na to, že jsem byla pod práškama na tlumení bolesti, to byly moje nejkrásnějši Vánoce. Dokonce jsem dostala i nějaké malé dárky (kromě toho hlavního - nádherný večer s nejlepšíma lidma na světě.). Angie a Mike mi koupili obrovské balení 50 různých čajů. Já miluju zkoušet nové druhy čajů. A Jace mi dal stříbrno zlatej náramek s přívěskem na kterém stálo: ‚I will always love you, Jace'. Musel stát strašně moc, ale bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy dostala.
Moji rodiče přijeli po novém roce. To už mi bylo líp. Většina zranění se ztratila, ale zbyla mi sádra na noze a bolavej obvázanej trup-pár zlomených žeber. Aspoň, že modřiny už nebyly vidět. Stejně mě, ale vše furt bolelo, když mě můj malej bráška objímal. Byl jedinej, kdo se vůbec zajímal. Potom, co jsem mu pověděla, co se stalo, řekl mi: „Casey, až si přístě budeš chtít ublížit, zkus to v dobu, kdy tu budu, abych se o tebe mohl starat. Nebo nakopat, tomu, kvůli komu se trápíš." Bylo to od něj strašně hezký. Můj malej Nicky by se pral. Jůů. Mým rodičům jsem byla samozřejmě úplně volná. Koukli se jak vypadam a řekli jen, abych je příště neotravovala na dovolený telefonáty z nemocnice. Měla jsem to čekat. Co jsem si myslela? Že se o mě začnou zajímat? Že projeví nějakej zájem? Ne, vlastně ne.
