Musela jsem to říct rodičům. Musela, ale jak? Věděla jsem, že jsem jim jedno, ale nevěděla, jak moc. Když jsem se konečně rozhodla jim to říct, jejich reakce mě překvapila, ba i vyděsila.
,,Proč si to udělala? Mohla si mít tak hezkej život a teď sis to zničila.'' řvala na mě máma. Táta celou tu scénu sledoval beze slova a vypadal zaraženě. Zatímco na mě máma pořád něco mluvila, otočila jsem se na něj. Vypadal jako by mě dostat infarkt. ,,Tati?'' oslovila jsem ho se strachem. Otočil se na mě a tiše se zeptal: ,,Já budu děda?'' Překvapil mě tim, tak jsem jen kývla. Jeho výraz se projasnil a nabral jakýsi radostný výraz. Usmála jsem se na něj a on na mě. V tu chvíli jsem si pomyslela, že vše bude v pořádku, ale... Bylo tu ale. A tohle ale se jmenovalo moje máma. Ta mezitím někam zmizela a nechala nás o samotě. S tátou jsme chvíli mluvili o budoucnosti a on mě přesvědčil, že půjdu na vysokou a dostuduju, že mi bude pomáhat. Že nám bude pomáhat. Už jsem si začínala dělat naděje, že vše bude v pořádku, jenže se přiřítila moje máma. Přinesla mi s kameným výrazem velikej kufr, strčila mi ho do ruky a řekla prosté Sbohem. Koukala jsem střídavě na ní a na tátu a přemýšlela jestli to myslí oprvadu vážně. Táta byl ohromenej, tak jako já. Ona byla rozhodnutá. Chvíli jsem jen stála a čekala až řekne, že si dělá srandu, ale toho jsem se nedočkala. Hledala jsem pomoc u táty, kterej vypadam nerozhodně. Nevěděl na čí stranu se postavit, ale po chvíli se zatvářil stejně jako ona a pronesl, že to bude nejlepší. Pak se oba otočili a odešli někam do domu, nechávajíc mě tam samotnou, zmatenou a s kufrem.
Snažila jsem se posbírat si fakta: rodiče mě vyhodili z domu, neměla jsem kam jít, neměla jsem žádný plán, neměla jsem nic kromě toho malého u mě v břiše a strachu. Okamžitě mě napadlo zavolat Angie, ale nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Sama toho měla doma dost. Má 4 sourozence a se dvěma má pokoj, takže jaksi v jejich bytě nebylo moc místa. Jace jsem volat nechtěla, měl by strach, a ani to jsem nechtěla. A Mike by to hned řekl Ang. A nakonec je to začarovaný kruh. Opravdu jsem nevěděla co dělat.
Tak jsem vyrazila na vrch města s doměnkou, že mi to pomůže utřídit si myšlenky. Tak jsem tam jen seděla a čekala na zázrak.
