Došla jsem domu a nikoho ani nenapadlo zeptat se, kde jsem byla. Je mi 17, ale jako by mi bylo 25. Nikdo se nestará o to, kdy přijdu, kdy odejdu, co dělám, ani nic podobného. Jediný o co rodičům jde je můj mladší bráška, a ani u něj to neni 100% zájem. Je mu 9, ale často se chová, že je starší a rozumější jak já. Říkam mu, že je to moje malý zlatíčko, protože on je z rodiny asi jediný, kdo aspoň registruje mou přítomnost. Ano, přesně tak. Doma jsem jako neviditelná, ale nebudu si stěžovat. Stačí se podívat na někoho, kdo nemůže udělat bez povolení rodičů ani krok, a uvědomím si, že jsem na tom velmi dobře a hlavně: jsem za to ráda. Možná bych chtěla rodiče, kteří se zajímají o můj život, mé zájmy, mé přátelé, ale takovou rodinu nemám, takže beru to, co mám. Po večeři jsem se rozhodla. Už musim Angie zavolat, nemůžu to dál odkládat. Tak jsem vytočila její číslo a stiskla hovor. Samozřejmě mě čekal výslech. Musela jsem jí popsat, co jsme dělali, o čem jsme si povídali, kam jsme šli, atd. Nakonec telefonátu mi řekla: „Cas, jak ti je? Jsi šťastná?" „Ano, jsem. Jace je opravdu úžasnej, myslim, že si budeme v budoucnu ještě rozumět, děkuju" řekla jsem. „To jsem ráda. Bála jsem se o tebe, víš? Po tom rozchodu to vypadalo, že se zhroutíš. Jsem za tebe ráda. Moc ti to přeju!" sypala ze sebe. „Děkuju" vykoktala jsem rozechvěle, plna rozpaků. „Hele musim končit, pak ti ještě zavolám. Mam tě ráda! Pa" řekla. „Jasně. Já tebe taky. " odpověděla jsem a položila to.
