Never more

15. Chapter - Anniversary

Nic nevydrží věčně. V ten den, kdy se to zkazilo, to bylo jako by z mého života vyprchala ta nejlepší a jediná věc, o které jsem si myslela, že bude navždy. Ale hlavně to bylo nečekaný. Moc často jsme se nehádali, ale kdybych si měla představit, že se rozejdem, bylo by to právě v době hádky. Jenže ten den to nebyla hádka. Teda do té doby, než jsem to zjistila.
Sobotu jsem začala jako skoro každý jiný den - hovorem s Jacem. Byl to den před naším ročním výročím. Nemohla jsem se dočkat. Strašně jsem se těšila, protože mě už 3 týdny napínal s nějakým překvapením. A přestože nesnášim překvapení, byla jsem zvědavá. Jenže v tom telefonu zněl tak nějak nervózně a zaskočeně, že mu volám, ale taky naštvaně. Dokonce zněl jako, že zapoměl, že se máme sejít. Nechápala jsem to, ale nesnažila se v tom hledat hlubší význam. Na dnešek měl Jace naplánovanýho něco speciální a já to nechtěla kazit mojí a zřejmě i jeho zmateností. Měli jsme se sejít v poledne u něj a pak jít někam, kam on vybral. Tak jsem se namalovala, přežehlila své po pás dlouhé vlasy, které se stejně zkroutily, vybrala jiné oblečení než předtím, převlékla se znova a znova. I přes to, že jsme spolu chodili rok, stejně jsem byla před našima schůzkama nervózní. Když jsem dokončila přípravu, zbývalo mi 8 minut do 12. Naneštěstí bydlí Jace celkem daleko a cesta k němu trvá tak 25 minut metrem. Když jsem došla před jeho dům, bylo 12 : 15. Zaklepala jsem a nic. Zkusila jsem i zvonit a klepat na okno a stále nic. Nakonec jsem to vzdala a vytáhla klíč od něj. Odemkla jsem a zaslechla nějaké zvuky. Něvěděla jsem, o co jde, tak jsem se vydala tím směrem. Jakmile jsem ale zjistila odkud přichází, bylo mi jasné i co je to za zvuky. Šlo to z ložnice a znělo to jako „Aaach!" a taky „Ještě!!". A Jaceův tichý hrdelní smích, který vydává jen při jedné určité situaci. Bylo mi na omdlení a na zvracení. Padla jsem na kolena, a když jsem se chtěla přidržet lampy shodila jsem ji sebou. Vydala skřípění a já dopadla i na střepy, ale to mi bylo jedno. Jenže takovou ránu zaslechli už i ti dva v ložnici, a tak Jace vyšel na chodbu. Měl na sobě jen boxerky, a když mě uviděl, zkameněl. „Lásko? Co tam děláš? Pojď za mnou zpátky." Ozval se Denisin hlas. Denis! Rychle jsem se zvedla, ani se na něj nepodívala, a s co největší hrdostí odešla. Věděla jsem, že za mnou nepujde, neměl na to dost oblečení. Zbytek dne jsem strávila v autobusu. Musela jsem jinam někam, kde mě nepronásledují vzpomínky na Jace. ‚Nerozešli jste se.' Ozval se hlásek v mojí hlavě. ‚Ne, jen spí s místní děvkou a podvádí mě.' Okřikla jsem ho. A znova jsem se rozbrečela, stejně jako když jsem vyběhla od Jace. Až na to, že tentokrát už jsem neměla kapesníky, tak mi slzy smáčely nejen tváře, ale úplně vše.
Zapoměla jsem, kam jsem si koupila jízdenku. Nejspíš někam hooodně daleko, jela jsem už 6 hodin, a jelikož jsem byla celou dobu zhroucená a zkroucená, tak když jsem vystupovala všechno mě bolelo. Ale bylo mi to jedno.