Don't Look Back

•3• ✔️

Je večer, něco okolo půl sedmé a sedím tady jako pecka. Je mi strašná zima. Chlad prostupuje celým mým tělem. Od špiček prstů na nohou až po nos a uši. Divím se, že mi neodpadly, i když, asi to brzy přijde. Lidé, kteří procházejí okolo na mě koukají znechuceně, jako na odpad. Ani nevědí, co se mi stalo a hned mě odsuzují. Nikdo se mě nezeptal, jestli bych nepotřebovala pomoct, i když moc dobře viděli, že opravdu potřebuji. Jenom se dívali a snažili si mě nevšímat. Ještě nevypadám jako opravdový bezdomovec ne? Mám čisté oblečení, nesmrdím a navíc mám vedle sebe kufr s věcmi. To jsem odporná, protože sedím na lavičce nebo co?

Jsem tu už přesně týden. Nemám kam jinam jít. Dokonce některé lidi, které tudy procházejí potkávám pravidelně. Paní s holí, která se mě pokaždé soucitně podívá, skupinka dětí co se mi smějí a pán v drahém obleku, který se na mě snaží co nejméně dívat.

Asi jim došlo, že tady nesedím jen proto, že na někoho čekám nebo jsem se šla jen projít. Ale proto, že nemám kam jít. Je to strašné. Je mi zima, mám mastné vlasy, potřebuju sprchu a nejhorší je, že tady není záchod. Pohodlněji jsem se na lavičce uvelebila, strčila si promrzlé prsty do kapes a více se zachumlala do bundy, pod kterou jsem měla asi tři svetry. I tak mi byla zima.

Uslyšela jsem zvuk hlasitého motoru. Mou pozornost okamžitě upoutalo modré Ferrari, které jelo po hlavní silnici směrem k supermarketu. Auto zaparkovalo nedaleko místa, kde jsem seděla. Čekala jsem, kdo z toho drahého auta vystoupí, když jsem se konečně dočkala. Jelikož mám špatný zrak i přes to, že zaparkoval několik desítek metrů ode mě, jsem ho viděla mírně rozmazaně. Ale i kdybych byla slepá, všimla bych si, jak hezký byl. Světlé, lesklé vlasy mu neuvěřitelně slušely, hnědé oči připomínaly karamel, srdíčkové rty představovaly největší pokušení a jeho svalnatá postava byla vidět i přes černou bundu, kterou měl na sobě.

Zvedl ruce nad hlavu a začal se protahovat. To není špatný výhled. Když skončil s rozcvičkou, kterou asi po dlouhé cestě potřeboval, rozhlédl se kolem sebe. Jeho pohled, který zkoumal okolí supermarketu se zastavil na mě. Malé, nevýrazné a ztracené bytosti, která nemá kam jít. Nakrčil obočí, jak usilovně přemýšlel, co tam asi tak dělám s kufrem, nabalená jako sněhulák a mrznoucí do morku kosti. Zavřel dveře, zamkl auto a bez toho, aby ze mě spustil oči se vydal ke mě. Panebože, to si mě nemůže nevšímat, jak ostatní? Snažila jsem se co nejvíc zakuklit do bundy. Třeba jen projde a nebude si mě všímat. Ale to jsem se šeredně spletla.

,,Ahoj." Pod jeho chraplavým, hlubokým hlasem jsem se otřásla. Mou kůži polila husí kůže, dech se mi zasekl v krku. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na kývnutí. ,,Co tady tak sedíš? Je asi deset pod nulou." No ne! Vážně bych si nevšimla, že je zima jak na Severním pólu. ,,Nevím." Pohodila jsem rameny a čekala, kdy odejde. Nějak se k tomu neměl, chlapec. ,,Čekáš na někoho?" Kdy už se přestane vyptávat? ,,Jo, čekám." Odsekla jsem a celou svou vůlí jsem se snažila nepodívat se na něj. Nebudu lhát, že se mi nelíbil. Ale copak by měl zájem o holku, která nemá nic než pár kusů hadrů v kufru? ,,Takže tě otravuju. Promiň, už jdu." Zvedl se z lavičky a nechal mě o samotě. Až teď mi došlo, že když seděl vedle mě, mé tělo opustila zima. Jeho přítomnost mě zahřívala, ale jakmile odešel, opět se do mě pustil mráz. Ještě chvíli jsem pozorovala jeho pevná záda a pak si povzdechla. Zajímal se. Jako jediný o mě projevil zájem, chtěl mi pomoct, ale já ho odbyla. Tohle byla asi jediná šance, jak se zachránit a já jí poslala do háje. Celou dobu si stěžuju, že mi nikdo není ochoten pomoci a když je tu konečně někdo, kdo se na mě obrátí, promluví se mnou, tak to totálně zvořu.