Don't Look Back

•4• ✔️

Jsem tu už dva týdny. Dva dlouhé, otravné týdny a nic se nezměnilo. Ten kluk, kterého jsem tu potkala, ten kluk, který byl má druhá šance, sem chodí každý pátek. Vždy se otočí, aby zjistil, že jsem pořád na jednom a tom samém místě a spokojeně si to nakráčí do obchodu. Asi mu došlo, stejně jako ostatním, že na nikoho nečekám. Leda tak na zázrak. Všechno na něm mě přitahovalo. Jeho lesklé vlasy , plné růžové rty, karamelové oči, jednoduše vše.

Určitě už o mě přemýšlel stejně, jako ostatní - jako o odpadu.

Zase je pátek. Zase sedím na lavičce a čekám. Čekám, až se objeví a já ho budu moc zpovzdálí obdivovat. Nic jiného dělat ani nemůžu.

Ale dnes nepřišel. Neukázal se. Zakroutila jsem nad sebou hlavou. Ovšem, že nepřišel. Nechtěl abych na něj víc koukala. Radši se schoval.

Z oka mi vytekla jedna neposlušná slza. Okamžitě jsem jí otřela do rukavice a povzdechla si nad svou naivitou. Smutně jsem si povzdechla. V mém životě už asi není místo na radost.

Rozhodla jsem se, že už nebudu sedět na zadku, jako pecka. Zvedla jsem svůj promrzlý zadek z ledové lavičky a protáhla se. V páteři mi zakřupalo. Úplně celá jsem ztuhla za tu dobu, co tady jsem.

Za tu dobu, co se procházím po parku a tahám za sebou kufr, jsem přemýšlela o věcech, které se staly. Uvědomovala jsem si, že se to mělo stát. Nikdy mě Rick neměl vzít k sobě, nebylo to správné. A teď mi to život vrací. Ale nemůžu říct, že bych byla radši u táty, to ani náhodou.

Po chvíli se mé myšlenky vrátily k němu. Kde může být? Proč nepřišel? Nevím, co to do mě vjelo! Ani ho neznám, nevím kdo to je. Může to být nějaký magor, který vraždí lidi. Proč by vraždit zrovna mě? Sakra! Šplouchá mi na maják.

Sedla jsem si na lavičku naproti fontáně, která zrovna teď byla prázdná. Opět se do mě dal mráz. Dlaně jsem třela o sebe a snažila se alespoň trochu zahřát. Najednou se místo vedle mě zaplnilo. Zalapala jsem po dechu. Tělo zkamenělo z toho známého pocitu. Kdo by si ke mě dobrovolně sedl? Vždyť smrdím, mám špinavé oblečení a vůbec, vypadám strašně.

Pomalu jsem zvedla hlavu. Pohled mi padl na kluka v černé bundě, potrhaných džínách a se sladkým úšklebkem na tváři. Byl to on. ,,Vidím, že asi na nikoho nečekáš." Ironicky se zeptal a nadzvedl obočí. Teď si ze mě bude dělat srandu? Jeho přítomnost mi způsobovala mrazení po celém těle. Chtěla jsem se odsunout, abych zabránila neznámému pocitu, který ochromoval mé tělo, ale já jsem trdlo a pokazím, co se dá a tak jsem sebou přímo před tím krásným exemplářem žuchla na zem. Přímo na zadek, na tvrdý beton. ,,Au." ,,Pozor!" Začal se smát. Ha-ha. Zvedl se z chladného dřeva a podal mi pomocnou ruku. ,,To jsem až tak ošklivý?" To myslí vážně? S jeho pomocí jsem se postavila zpět na nohy. Otočil mě zády k sobě a začal oprašoval špinavá záda. Zalapala jsem po dechu, když se jeho teplou rukou dotkl mého zadečku. Všimla jsem si, že i on se nad tím na sekundu pozastavil. Do tváří se mi nahrnula červeň, ale to už jsem stála čelem k němu.

Na tváři měl stále ten provokativní úšklebek. Zpanikařila jsem. Musím se od něj dostat.,,P-promiň. Já už musím." Chytil mě rychle za zápěstí, když už jsem od něj chtěla utéct. ,,Ne! Počkej! Přece nechceš spát zase na lavičce." Jeho pohled mě propaloval, musela jsem sklonit hlavu, abych to vůbec ustála. ,,Vím, že na nikoho nečekáš. Proč jsi mě tak odbyla, když potřebuješ pomoct?" Sebrala jsem všechnu svou odvahu a podívala se tomu polobohovi do očí. Ani na sekundu mě nepřestala udivovat jeho krása. ,,Ty nemáš kam jít, že?" Zakroutila jsem hlavou na znamení, že ne. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si vzpomněla jak mě Rick doslova vykopl z místa, které bylo několik let mým domovem. ,,Takhle to dál nejde. Pojď za mnou." Kam mě to chce dotáhnout?