,,Počkej! Co chceš jako dělat?" mluvila jsem na něj mezitím co mě tahal k jeho autu. Ruka už mě bolela z jeho silného stisku. ,,Poslyš, nemůžu se na tebe dívat." Jeho slova bodala jako nůž do mých slabin. Řekl to jakoby mu vůbec nezáleželo na tom, že mě to může bolet. Díky němu teď vím, že se na mě nedá koukat. ,,Potřebuješ pomoc. Nechápu proč jsi mě nepoprsosila už dřív. " Studem jsem svůj zrak přemístila na špičky svých špinavých bot. Teď mi bylo opravdu trapně. Co si o mě asi myslí? Jsem blbá. Ne, jsem naprosto vypatlaná. Proč jsem se nechtila pomocné ruky, když mi ji nabízel. Můžu být jenom ráda, že se na mě nevykašlal. ,,Chci ti jen pomoct." Zastavil a upřeně se mi zadíval do očí. Přejel mi mráz po zádech. Z toho pohledu naprosto taji jako kus ledu. Pomalu se roztékám nad přílivem takového tepla.
Z očí mi pomalu tekla jedna neposlušná slza. Jedna slaná blyštivá slza, kterou okamžitě setřel z mých promrzlých tváří. ,,Děkuju." Na nic jiného jsem se nezmohla. Jenom na tohle jedno upřímné slovo.
Nedokázala jsem se mu dále dívat do jeho krásných očí. Hrozilo, že bych se v nich nadobro utopila. Chytil mě něžně za bradu a chtěl mi zvednout hlavu, ale já jsem nemohla. Nemohla jsem se mu znova podívat do očí. ,,Půjdeš teda se mnou?" Opatrně se mě zeptal.
Chtěl abych šla s ním, slyšela jsem tu naléhavost v jeho hlase, která mě k němu zvala. Jenom jsem kývla na znamení souhlasu. Na jeho tváři jsem mohla spatřit úsměv, který mě okamžitě přikoval na místě. Jestli se takhle bude smát pořád, tak odpadnu.
Je nádherný. Jen jsme tam tak stáli a chvíli si koukali do očí, když v tom jsem ucítila něco studeného na tváři. Vzhlédla jsem k zamračenému nebi a viděla bílé sněhové vločky. Byly obrovské, tak velké jsem snad ještě nikdy neviděla. Koukala jsem se nad sebe a pozorovala tu nádheru. ,,Takže..." promluvil a tím upoutal mou pozornost zpět na něj. ,,...U mě se nebudeš mít špatně. Věř mi. Teplá voda, měkká postel, teplíčko papáníčko-" ,,Papáníčko?" Zasmála jsem se nad jeho roztomilostí. Pak do mě udeřila síla reality. ,,Ale co potom?" trochu jsem ho asi zarazila, protože po mě hodil nechápavým pohledem. ,,Pomůžu ti postavit se zpět na nohy. Najdeš si práci a odstěhuješ se do svého. Platí?" pousmála jsem se a kývla. ,,Platí." podal mi ruku a já ji přijala. Možná mám ještě šanci.
Moc, moc děkuju všem za votes a reads:) jsem moc ráda, že příběh někdo čte:D
Děkuju, děkuju...DĚKUJU!!
ČTEŠ
Don't Look Back
FanfictionChelsea je 17ti letá studentka střední školy. Bydlí s o 5 let starším přítelem, ten ji ale vyhodí z bytu a z Chelsea se stane bezdomovec. Najde si místo kde hodlá žít nejspíš po zbytek života-na lavičce u supermarketu. Kolem tohoto místa každý...
