Don't Look Back

•12•

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi svítily do očí skrz okno. Chtěla jsem se pošoupnout, aby jsem mohla spát dál bez toho, aby mě tady otravovalo světlo, ale nemohla jsem se pohnout. Něčí tělo bylo nalepeno na mé a já nebyla schopna jediného pohybu. ,,Do hajzlu." šeptla jsem si, jelikož k tomu všemu potřebuju na záchod. Chytila jsem jeho ruku, která omotána kolem mého břicha a modlila se, aby se nevzbudil. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" Sakra. ,,Musím na záchod a ty mi to neulehčuješ." odpověděla jsem zoufale. Zasmál se a otočil si mě pod sebe. Lokty se opíral vedle mé hlavy a byl nebezpečně blízko mého obličeje. ,,Co když tě nepustím?" Vážně neví? ,,No, řekla bych, že to budu muset pustit přímo tady." Justinův obličej se zkroutil a nakonec vstal.  Hned jsem vylítla na chodbu. 

Stihla jsem se obléct, vyčistit zuby a namalovat, tak jsem si řekla, že půjdu dolů na snídani, kde už na mě čekal Justin. 

,,Co si dáš?" tebe. Co mi to právě proběhlo hlavou? ,,Ehm, nevím." podíval se na mě nedůvěřivým pohledem a vypadalo to, jakoby se mi snažil číst myšlenky. ,,Chceš kafe?" ,,Jasně." bylo to hodně divný. Furt jsem si představovala nás dva v posteli asi před hodinou. ,,Děje se něco?" vytrhl mě z myšlenek Justin, který stál těsně u mě. ,,Ne, proč?" ,,Divně se tváříš. Udělal jsem něco?" na to se opravdu ptá? ,,Nechceš se bavit o něčem jiném?" ,,Fajn." ,,Dnes večer nebudu doma, musím...musím si něco zařídit." to vůbec neznělo podezřele. Chci z něj dostat víc. ,,A co si musíš zařídit hm?" ,,To tě nemusí zajímat. Jasný?" řekl klidně, ale bylo z něj cítit, že je naštvaný. ,,Jen jsem se zeptala." povzdechl si a podal mi kafe. Neřekla jsem ani slovo a odnesla si to do pokoje. Idiot. 

Bylo už půl 6 a já se pekelně nudila, když v tom někdo zaklepal na dveře. ,,Chels? Už odjíždím." ,,Tak se měj." ,,Nebuď naštvaná." ,,Řekla jsem: měj se." ,,Panebože. Pochop, že ti to nemůžu říct. Chápeš?" ,,Já neřekla, že po tobě chci vysvětlení." chci, ale to ho nenaštve. ,,Ale vždyť...agr." pokud chci, aby mi to řekl, budu muset dělat, že mě to nezajímá. ,,Někdy ti to řeknu." fajn, nic z něj nedostanu. ,,Měj se." práskl dveřmi a už jsem slyšela jen jeho auto, jak odjíždí. Co skrývá za tajemství?